Přijel poslední lodí, kterou odtamtud vypravovali. V Terstu přistál v roce 1920, pak zamířil zpět do republiky. Nikde ale nebylo místo, a tak legionářům nabídli, kdo chce zůstat i nadále u vojska, aby si udělal válečný kurz. A pak vojáci dostali umístěnku," vrací se zpátky v čase jednadevadesátiletá Jarmila.
Tatínek legionář
Protože jinde místo nebylo, dostal se její tatínek až na Podkarpatskou Rus. V roce 1922 se oženil a za rok se jim narodila Jarmila. „Jelikož byli moji rodiče oba Pražáci, maminka mě sem přijela jen porodit. A pak zpátky na Podkarpatskou Rus."
Podle Jarmily se paradoxně vlastenectví na Podkarpatské Rusi projevovalo daleko více než v Československu.
Československá kolonie pro usedlíky
„Všichni se snažili, aby to tam jen vzkvétalo. Postavili nám tam Masarykovu kolonii pro československé usedlíky, krásnou obecní školu i reálné gymnázium, které jsem navštěvovala. A nesmím zapomenout ani na krásné bydlení, které jsme měli kousek od viaduktu."
close
zoom_in
Přestože chodila na rusínské gymnázium, všude mohla díky české kolonii mluvit česky. „Bylo to tam prima, měli jsme samé mladé profesory, co k nám přišli hned po absolvování školy," usmívá se se šibalským výrazem Jarmila.
Narcisy na poli
Podkarpatskou Rus milovala. Dodneška například ráda vzpomíná na stovky narcisů, které rostly na poli. „Když jsem pak přijela do Čech, byla jsem překvapená, že se tady prodávají narcisy. U nás jsme jich měli celá pole, kam oko dohlédlo!"
Také tam ale byly tuhé zimy, mokrá a blátivá jara a podzimy opět velmi deštivé. „Cesty tam naopak moc kultivované nebyly, byly samé bláto. Když jsme se v roce 1936 dostali do Čech, byla jsem překvapená, jak tady bylo všude tak čisto," směje se Jarmila.
Návrat z Podkarpatské Rusi byl opět spojen s tatínkovou prací. Jako důstojník 45. pěšího rumunského pluku byl přeložený do Čáslavi. Tam strávila celá rodina dva roky, poté se stěhovala ještě do Frýdku-Místku.
Němci se stáhli. A pak znovu přišli
„To se už psal přelom roku 1938 a 1939. Ve Frýdku byl jediný odpor proti Němcům, naši tam proti nim stříleli, protože oni k okupaci nastoupili dříve, než to bylo vyhlášené. Naši velitelé se pochopitelně začali bránit a Němci se stáhli. Když už to ale bylo vyhlášeno oficiálně, museli se vzdát…"
Rok nato Jarmila svého otce pochovala. Dodnes neví, za jakých okolností zemřel. „Možná, jak se tam Němcům zprvu bránil… Jak to tenkrát bylo, to nevíme…"
Chlapeček prosil. Oni se ale neslitovali
V Praze u dědečka na Pankráci prožila celou válku. Včetně bombardování. A včetně všech krutostí, které Němci spáchali na její rodině. „Měla jsem strýčka, který zemřel v Mauthausenu. A jeho děti Němci zabili. Ale jak! Vyhnali je z domu a tam je postříleli! Ten malý chlapeček je prosil: „Prosím vás, nezabíjejte mě…" A oni? Rozbili mu hlavu. A my ho pak viděli…" vzpomíná Jarmila se slzami v očích.
Ani pro holčičku neměli více slitování. „Její maminka ji držela v náručí. Němci jí postřelili do nohy. A pak jí ustřelili střelou dum-dum hlavičku…"
Byt v altánku
Dva roky po válce se Jarmila provdala. Protože ale s manželem nesehnali byt, udělili si provizorní střechu nad hlavou z babiččina zahradního altánku. Tam bydleli do doby, než se jim narodila dcera. „A pak jsme konečně dostali aspoň garsonku."
Po válce se jim začalo dařit. Manžel, původním povoláním učitel, se dostal na ministerstvo sociální péče, Jarmila pracovala v bance.
„Pak ale přišel rok 1952 a manžel byl vybraný, že musí jít do výroby. Vyklidil kancelář a odešel do Tesly."
Jarmila se naopak dostala do zahraničního obchodu, do Technoexportu.
„U strany jsem nebyla, ale protože jsme jinak byli všemožně perzekvovaní, tak na mě zřejmě brali ohled, a tak mě do strany ani nenutili."
Téměř padesátkrát v Moskvě
Díky práci se hodně nacestovala. Ale jen do socialistických zemí. „Třeba v Moskvě jsem byla snad osmačtyřicetkrát," vzpomíná Jarmila, která tam ve volných chvílích prošmejdila každý kout.
„Byla jsem velmi zvídavá, a tak když jsem měla přes sobotu a neděli volno, hned jsem využila čas k vyhledávání nových zákoutí."
S manželem se podívali i k moři. Do Bulharska a do Jugoslávie. „Ať si kdo chce, co chce říká, tam to bylo moc hezké, tam jsme strávili krásný čas," říká Jarmila, které v současné době dělají největší radost její pravnoučátka Petřík a Magda.
