„O pět let později se mi objevila dvě podobná kolečka. Lékařka nasadila stejnou léčbu. Ta už však nezabrala,“ vrací se zpátky v čase čtyřicetiletá Jana Bršťáková.

Když Jana kolikrát slyší lidi, jak si stěžují, že jim padají vlasy, usměje se. „Když začaly vypadávat vlasy mně, byly úplně všude. Během osmi měsíců jsem na hlavě neměla jediný vlas. A bohužel, zmizely mi řasy, obočí i veškeré ochlupení,“ popisuje Jana.

Vlasy se jí začaly ztrácet v srpnu 2008. V lednu následujícího roku už horko těžko přemýšlela, jak na maturitním plese svého bratra zakryje, že jich má tak zoufale málo.

„Dalo mi strašnou práci, aby to nebylo vidět,“ vzpomíná Jana.

Odpověď neznali ani lékaři

Alopecií – autoimunitní poruchou, která způsobuje vypadávání vlasů a ochlupení – netrpí jen ženy, ale i muži. „Nedokáži říci, jestli muži nesou ztrátu vlasů lépe než ženy. Ale fakt je, že když chlap nemá vlasy, je to pro společnost přirozenější. Když žena nemá vlasy… Ty pocity se mi hodně těžko popisují… Díváte se na sebe do zrcadla a víte, že se to nedá zastavit. Nic vám nezabírá. A když se vás někdo zeptá, co se děje, připadáte si blbě, protože ani neumíte dát odpověď, proč se to děje, protože ani lékaři často neznají odpověď.“

V roce 2008, kdy jí začaly ve velkém vypadávat vlasy, lidé nemohli najít na internetu ještě tolik informací jako dnes.

„Bylo to složitější, k informacím člověk neměl takový přístup. Na druhou stranu to možná mohlo být i dobře. Dnes, když se člověk podívá na internet, hned vidí, kam až může alopecie zajít,“ popisuje Jana.

Všude s šátkem

V době, kdy ztratila vlasy, pracovala na personálním oddělení. Chodila do práce s šátkem a často byla vystavená pohledům okolí, které si myslelo, že má rakovinu.

„Není to příjemné, protože vás lidi začnou litovat kvůli něčemu, co naštěstí nemáte… Báli se zeptat… Když se však našel někdo odvážný, řekla jsem důvod. Když mi pak lékaři řekli, že u mě je to stresem, připadala jsem si jako idiot. Vždyť stresy má přece každý! Ale jen mně z toho padaly vlasy…“

Bez šátku a následně bez paruky si nedovedla představit jít mezi lidi. Ani když jela v roce 2011 na týden k moři na cvičení, neodvážila se paruku ani v horku sundat z hlavy.

„Nosila jsem ji neustále. A jen když jsem přišla na pokoj, kde jsem byla sama, sundala jsem ji.“

S pravdou ven. Na sociální síti

Postupem času však paruku přestala nosit. Začalo to při venčení psa. A pokračovalo to při cvičení v posilovně, při nakupování…

„Kam paruku nosím bez výjimky, je práce. Denně se potkám se spoustou lidí. Pro mou práci je důležité, když s lidmi mluvím, aby hlavně vnímali, co říkám. A ne, aby řešili to, proč ta holka nemá vlasy,“ vysvětluje Jana, která pracuje jako konzultantka pro řízení personálních procesů. V praxi to znamená, že jezdí do firem pomáhat manažerům s řízením personálních procesů, zejména v oblasti odměňování, stabilizace a adaptace zaměstnanců.

Rok 2022: rok odhalení světu

Letos v létě Jana dospěla k zásadnímu životnímu rozhodnutí. O své nemoci otevřeně promluvila na sociální síti. Co ji k tomuto veřejnému odhalení vedlo?

„Mlelo se to ve mně už asi dva tři roky zpátky. To už jsem ušla kus cesty ke smíření, ale i přesto když jsem třeba potkala spolužáka s rodinou ze základky a byla jsem bez vlasů, místo, abych ho pozdravila, sklonila jsem hlavu dolů. Nechtěla jsem se vystavit situaci: ‚Hele, to jsem já‘…“

Janě začalo vadit, že není ke svému okolí upřímná. A hlavně jí došlo, že se opravdu nemá za co stydět, že pro to není jediný důvod.

Půl roku nato na velké oslavě, kam si také již nevzala paruku, za ní přišla jedna z účastnic. Svěřila se jí, že má stejný problém. Po porodu se jí vlasy vrátily, ale poté znovu začaly padat.

„Byla strašně nešťastná, nebyla schopná se s tím vypořádat. Povídaly jsme si a mně došlo, že by mohla určitá osvěta někomu třeba pomoci.“

Reakce okolí byla úžasná. „Vždy jsem se mohla spolehnout na plnou podporu mého blízkého okolí, ale reakce širšího okolí byla neskutečně povzbudivá a nabíjející. Jen jsem se musela smát, když přišla reakce, že aspoň ušetřím za kadeřníka… Kvalitní paruka, která vydrží rok, když máte štěstí, tak rok a půl, totiž stojí jako dovolená u moře.“

Psychické peklo

Když mluví Jana o alopecii, několikrát zazní sousloví psychické peklo. „Hlavně, prosím, nikdy neříkejte lidem, kterým vypadnou vlasy, ať si z toho nic nedělají, že to jsou jenom vlasy… Protože ony to nejsou jenom vlasy! Vlasy pro ženu… To je kus vás! Bez nich se cítíte strašně nehezká, zranitelná, bezbranná… Je to náročné i ve vztazích. A tím nemyslím v těch dlouhodobých, stabilních, kde vás partner zná s vlasy i bez nich. Ale v navazování nových, ve kterých vás jednou čeká ten okamžik, kdy to musíte říct.“

Jak to má Jana s vlasy na konci prosince, kdy vznikal náš rozhovor? „Jsem ve fázi, že mám velmi drobné vlasy na části hlavy, takové ty jemné, dětské. Nelámou se mi. Po čase vypadnou, ale již s kořínkem. Vypadá to, že tělo samo už si neničí vlasové folikuly. Musím zaklepat, po čtrnácti letech mám nyní nejvíce vlasů. Ale není to v takové fázi, že bych mohla říct, že mi jednou dorostou.“

Jana popisuje, že ještě hůře než vypadávání vlasů bere mizení řas a obočí. „Ale ani z toho už se nehroutím. Když k tomu dojde, tělo mi dává najevo, že se mám zklidnit, doplnit vyšší dávku vitamínů… Jsem smířená s tím, že už nikdy nebudu mít své vlasy. Již to beru s úsměvem, dokážu se tomu zasmát a bez problémů se o tom bavit. Poprvé v životě mohu říci, že mě to už nestresuje a jsem za to vděčná. Na světě jsou totiž mnohem horší věci.“