Narodil se 18. dubna 1936 do rodiny významného architekta Jana Sokola, který působil na Pražském hradě a přednášel na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Jeho maminka vystudovala dějiny umění, a tak Jan a jeho o dva roky mladší bratr Václav vyrůstali obklopeni uměním v rodinném domě v Břevnově. Dům v tehdejší ulici Pod Ladronkou navrhl jejich otec a do jeho podoby promítl vzpomínku rodičů na společný pobyt v Toskánsku.

Malého Jana ovlivnila kromě Břevnova ještě další místa. „Jezdili jsme často ke strýci, který byl farářem v Jablonném nad Orlicí. Bylo to takové krásné prostředí.“ Léta trávil pozorováním hvězd v Ondřejově, kde jeho dědeček František Nušl spoluzakládal hvězdárnu a stal se jejím prvním ředitelem, sám navrhoval a konstruoval pozorovací zařízení a dalekohledy, ve 30. letech proslul jako popularizátor astronomie, jeho hlas slýchali posluchači předválečného rozhlasu.

První počítačový program

Když byly Janovi tři roky, začala německá okupace a válka, kterou ovšem s bratrem nijak nepociťovali. Otec působil i nadále jako ředitel Umělecko-průmyslové školy, která na rozdíl od univerzit unikla uzavření. Do paměti se mu vryly zážitky z konce války, kdy na dohled od jejich domu přistálo ruské výzvědné letadlo a pilot i technik přišli k Sokolovým. Jan vzpomínal, jak si s vojáky povídali o situaci v Sovětském svazu. „To bylo opravdu zajímavé. Byli ke Stalinovi vlastně dost kritičtí.“

Po válce začal Jan studovat na arcibiskupském gymnáziu v pražských Dejvicích, ale nedokončil ho. V roce 1948 bylo po nástupu komunistů k moci zrušeno a on přestoupil na devítiletku. Po jejím absolvování v roce 1951 nemohl pokračovat ve studiu na střední škole, a rozhodl se proto vyučit zlatníkem.

Několik let pak pracoval jako zlatník v Melantrichově ulici. „To bylo opravdu velmi krásné řemeslo. Mělo to takovou tu pěknou cechovní úroveň. Měli jste před sebou půl kila zlata, takže tam musela být absolutní důvěra.“ Po nějaké době se rozhodl pro změnu oboru. Zatímco jeho bratr Václav zůstal v uměleckém světě a stal se výtvarníkem, Jana přitahovaly exaktní obory.

V roce 1960 získal práci v Ústavu jaderné fyziky na Univerzitě Karlově a po složení maturitní zkoušky nastoupil ke studiu jaderné fyziky. Po půlroce byl ale z kádrových důvodů propuštěn. Po dalších dvou letech mohl začít studovat dálkově matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

V té době se oženil s Františkou Patočkovou, dcerou filozofa Jana Patočky, a mezi lety 1962 a 1963 se jim narodili dcera a dva synové. Jan docházel zpívat na chór do kostela Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí, kde se seznámil s Josefem Nagym, který ho v roce 1964 přivedl do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS).

Díky nedostatku odborníků mohli v ústavu pracovat chytří a schopní lidé bez jakýchkoli kádrových požadavků. Jan se podílel na vývoji prvního počítačového programu v Československu a vypracoval se na místo vedoucího programátora. Když podepsal Prohlášení Charty 77, o funkci vedoucího přišel, ale nikoli o práci programátora.

Smrt tchána Jana Patočky

O Chartě se překvapivě nedozvěděl od svého tchána Jana Patočky, ač ten byl jedním z prvních tří mluvčích chartistů. Řekl mu o ní Jiří Hájek. „Když jsem se dozvěděl, že mluvčím je můj tchán Jan Patočka, který mi o tom nikdy neřekl, tak mi bylo jasný, že to musím podepsat.“

Jan Sokol vzpomínal pro Paměť národa na tlak, kterému čelil devětašedesátiletý Jan Patočka po zveřejnění Charty na začátku ledna 1977: „Havel byl v base a Jiří Hájek byl v domácím vězení. Patočka byl jediný pohyblivý. Sice měl taky policajta přede dveřmi, ale mohl kamkoli jít, takže furt běhal po Praze,“ popsal situaci.

Jan Patočka zemřel 13. března 1977 na mrtvici po několikahodinovém výslechu. Státní bezpečnost ho zadržela po schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, s nímž se sešel 1. března v hotelu InterContinental v přítomnosti několika nizozemských novinářů.

„Setkali se v hotelu a byli u toho novináři, kteří rozhovor nahráli a dokonce ho vysílali v zahraničí, což estébáky hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na hodně dlouhý výslech. Oni měli takovou strategii, že točili otázky pořád dokola, znova a znova, takže přišel opravdu extrémně vyčerpaný,“ vyprávěl Jan Sokol.

Další šikana následovala, když Jan Sokol s manželkou Františkou domluvili místo a čas pohřbu a okamžitě jim bylo oznámeno, že se obřad bude konat jinde a jindy. V den pohřbu měli květináři v okolí zakázáno prodávat, nikde poblíž se nesmělo parkovat a hřbitov byl obsazen příslušníky StB, kteří pečlivě fotografovali a natáčeli všechny návštěvníky. Celý obřad narušoval hluk nad hřbitovem létal vrtulník a za hřbitovní zdí trénovali motorkáři z oddílu Rudá hvězda.

Státní bezpečnost poté Jana jako signatáře Charty 77 předvolávala na výslechy do Bartolomějské ulice, což těžce nesla jeho žena Františka. O svého muže se velmi obávala vzhledem k tomu, co se stalo s jejím otcem. Celá rodina proto pocítila úlevu a štěstí až v roce 1989. Během listopadových dní komunikoval Jan Sokol se zahraničními novináři, kteří se v okolí Občanského fóra pohybovali. Ovládal angličtinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu a také klasické jazyky. „Ty počátky 90. let byly mimořádné,“ komentoval své zvolení do parlamentu ve volbách v červnu 1990. Stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny a mluvčím poslaneckého klubu Občanského fóra.

Filozofem na plný úvazek

Kromě politiky se začal po sametové revoluci naplno věnovat filozofii, ke které se dostal pravděpodobně již v dětství, kdy s dědečkem pozoroval hvězdy a se strýcem přemýšlel nad biblí. Hodně ho ovlivnily bytové semináře, které pořádal jeho tchán Jan Patočka.

Polistopadový rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš mu potvrdil bakalářský titul z Matematicko-fyzikální fakulty UK a po absolvování magisterského oboru na Filozofické fakultě UK napsal Sokol Malou filozofii člověka.

Svou akademickou dráhu na čas přerušil v roce 1998, kdy se stal ministrem školství v úřednické vládě, kterou vedl tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. Do politiky se vrátil ještě v roce 2003, kdy byl nominován do třetího kola prezidentské volby proti Václavu Klausovi. Ten zvítězil díky hlasům poslanců a senátorů KSČM, pro které byl Sokol nepřijatelným kandidátem kvůli své víře a disidentské minulosti.

I nadále pak působil jako děkan Fakulty humanitních studií UK, u jejíhož zrodu v roce 2000 stál. Na své alma mater učil až do roku 2020. Ve svých přednáškách i publikacích propojoval filozofii s antropologií a dalšími vědami. Dlouhý seznam knih a článků Jana Sokola vypovídá o jeho širokém zájmu — psal o náboženství, počítačích, filozofii, antropologii, historii i etice. Věnoval se také psaní hesel a editování příspěvků v internetové encyklopedii Wikipedie. Vedlo ho k tomu zjištění, že studenti z ní opisují chyby. A místo toho, aby se nad tím rozčiloval, začal sám Wikipedii vylepšovat.

 

Prof. Jan Sokol byl členem expertní rady Gymnázia Paměti národa, které letos otevírá první ročník. Vše o přijímacím řízení najdete na https://gymnazium.pametnaroda.cz. Vzpomínky Jana Sokola pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy.