Jan Potměšil: Za revoluce se rozhodovalo o bytí a nebytí

Jan Potměšil se kvůli svému osudu stal výrazným symbolem konce minulého režimu. Sám byl důležitou součástí listopadových událostí, během cesty z jednoho z revolučních happeningů v Ostravě se odehrála pro něj tragická nehoda, při níž málem přišel o život. Jak osobně prožíval revoluční dny? A jak vnímá v této souvislosti současnost?

Kdy jste se rozhodl, že je třeba něco dělat?

Určitě to nebylo přímo 17. listopadu. O situaci v republice jsem se zajímal už dříve. Intenzivně jsem to vnímal už někdy ve 14 letech. Vadilo mi, že tady žijeme v podstatě schizofrenní život. V tomhle směru jsem se brzy zorientoval a pochopil, že nechci žít ve lži. Prioritní emocí byl strach, bolševik chtěl, abychom ho cítili. U čehokoli, co člověk dělal, musel nejdříve zvážit, jaký názor tím vyjadřuje a že by za to mohl být perzekuovaný. A to je špatně.

Co bylo tím hlavním impulzem, že jste se rozhodl začít nějak veřejně angažovat?

Už v průběhu 80. let jsem jezdil na nejrůznější koncerty, které byly ilegální. Zajímal jsem se o to, co se děje. Velkým impulzem byl leden 1989, tzv. Palachův týden, kdy došlo na tvrdé zákroky bezpečnostních sil na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích. Nezpůsobilo to ale to, že by se lidé začali bát. Druhý den jich přišlo mnohem více. Měl jsem tehdy pocit, že není možné, aby se proti běžným občanům zasahovalo s takovou intenzitou a brutalitou, když k tomu není důvod. Dokonce mě i zatkli a byl jsem vyslýchaný. To jen podpořilo mou chuť se více angažovat. Šlo o to nebát se dát najevo svůj názor. To považuji za nesmírně důležité.

V té době jste ještě studoval?

Na podzim 1989 jsem odevzdal diplomovou práci. Pracoval jsem ale už aktivně v Divadle Na Zábradlí a v Divadle na Vinohradech. Zároveň jsme s paní režisérkou Jaroslavou Šiktancovou připravovali představení Romea a Julie. Zkoušeli jsme po nocích na různých místech, kam nás zrovna pustili. Bylo to z části nezastřešené a ilegální. Shodou okolností jsem v září také dostal roli na Vinohradech, zároveň mi Jan Kačer nabídl spolupráci v připravovaném představení v Činoherním klubu.

Jak jste prožíval 17. listopad?

Přímo ten den jsem byl na zkoušce Romea a Julie. V jejím průběhu jsem odběhl na Albertov. Jasně tam bylo ve vzduchu, že se něco semele. Cítil jsem, že musí dojít k nějaké změně, přestože tam tehdy ještě mluvili někteří poskoci strany. Pak jsem se vrátil do divadla.

Co se dělo po zkoušce?

V klubu Na Chmelnici mělo být večer HaDivadlo a měli tam přijet i divadelníci z Husy na provázku, což vždy byla událost. Když jsem vyjížděl Koněvovou ulicí na Žižkov, tak se najednou proti nám po ulici objevily obrněné transportéry v barvách veřejné bezpečnosti. Dostal jsem v té tramvaji téměř záchvat, protože jsem nějak nekontrolovaně vykřiknul něco v tom smyslu, už je to tady. Bylo mi jasné, že to je ten okamžik, kdy došlo k otevřenému konfliktu.

Dostal jste se do divadla?

Dojel jsem nahoru, tam už to věděli, diskutovalo se o tom. Já jsem potom na vlastní pěst běžel zpátky na Národní třídu a potkával jsem spoustu lidí a viděl jsem tady tu spoušť. Dostal jsem se do Činoherního klubu a mluvil i s lidmi z DAMU. V té době se už začaly domlouvat konkrétní kroky, co dál udělat, jakým způsobem dát najevo, že už si to nemůžeme nechat líbit.

Jakým způsobem jste se dál angažoval?

V neděli byl na Spartě fotbalový zápas, kde měl hrát tým ze Slovenska. V té době jsme řešili, jak všechny informace dostat mimo Prahu, aby lidé věděli, co se děje. S Ondřejem Vetchým jsme vymysleli, že poprosíme naše kamarády, výborné fotbalisty jako například Ivana Haška, aby při zápase udělali nějaké gesto, například minutu nehráli. Šlo nám o to, aby se lidé, kteří se na to budou dívat, začali ptát, proč to udělali.

Povedlo se to?

S Ondrou jsme tam šli, měli jsme tam známé, takže nás nakonec pustili až před šatny. S fotbalisty jsme mluvili, udělali jsme tedy všechno, co jsme mohli. Rozhodl jsem se potom, že tam zůstanu, protože mě fotbal bavil. Najednou ke mně přišel člověk v civilu, legitimoval mě a následně zatknul. Odvezli mě na služebnu, tam mě nechali vydusit asi 4 hodiny. Naivně jsem jim říkal, že mám představení večer, jestli by mě nepustili. Samozřejmě se mi vysmáli. Nakonec mě odvezli na Prahu 4, kde byly buňky a v nich provizorní cely pro zadržení na 48 hodin. Když mě pustili, tak jsem zase běžel zjistit, co je nového.

Jakou jste měl tehdy roli?

Fungoval jsem jako spojka, byl jsem totiž ještě jednou nohou ve škole a druhou už v divadle. Všichni se báli telefonovat, protože pevné linky byly odposlouchávané. Chodil jsem vyřizovat nějaké věci osobně, ať už na školu, nebo například do Občanského fóra přímo Václavu Havlovi.

Podařilo se vám to?

Ano, vzpomínám si, jak Václav Havel ten vzkaz převzal a dal ho do kapsy. Já jsem ale měl zásadně doporučené, že musím počkat, až si to přečte. On už ale bral za kliku a já tam vytřeštěně stál. Na poslední chvíli jsem mu vysvětlil, on hrábl do kapes a vytáhl desítky vzkazů, které dostal, měl plné dlaně útržků papírků. Trpělivě je ale všechny prošel a přečetl si ten, co jsem přinesl.

Pak jste tedy začali jezdit po republice?

Každý den probíhaly happeningy v divadle, zvali se i různí hosté. Zároveň se začalo jezdit na tzv. spanilé jízdy. Jezdívali jsme na různá místa, ne všude nás ale všichni chtěli poslouchat. Měli málo informací. Byli jsme vždy rádi, když jsme vše přestáli a zase odjeli. Pamatuji si, jak jsme byli v Kraslicích, byla obrovská zima, byli jsme promočení skrz na skrz. Nějaká paní nám dokonce dala suché ponožky. Po 25 letech jsem ji pak potkal v divadle v Karlových Varech. Úplně mě to po těch letech dojalo.

V rámci těchto jízd jste pak měl na začátku prosince dopravní nehodu…

Všechno se řešilo den ze dne, mám pocit, že ani nevím, jestli jsem někdy spal. Postupně začali dokonce volat jednotlivé subjekty, abychom tam přijeli. To se stalo právě 8. prosince. Zavolali tehdy z Ostravy, kde mělo být důležité setkání, které bylo dokonce v přímém přenosu, což bylo nevídané. Vystoupil tam totiž zástupce těžkého průmyslu. A ten se měl vyslovit, zdali jsou dělníci pro změnu, nebo ne. Naštěstí to dopadlo dobře.

Na samotnou nehodu si pamatujete?

Zpátky do Prahy jsme jeli v noci. Já si pamatuji zastávku U Devíti křížů, pak jsem usnul. Z vyprávění vím, že jsme bourali někde u Říčan. Ze záhadných důvodů jsem vyletěl ven a auto mě nějakým způsobem přimáčklo. Ostatní měli menší zranění.

Byl jste potom dlouho v bezvědomí?

Asi tři měsíce. Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem měl sedmiprocentní naději na přežití. Když jsem se probudil, vůbec jsem nevěděl, co se mohlo stát, kde jsem a co se děje. Všichni kolem mě mlčeli a koukali. A táta tehdy řekl jednu holou větu: „Václav Havel už je prezidentem." V tu chvíli jsem měl v hlavě jasno. Bylo to jako kouzelná formule.

Litoval jste někdy toho, že jste se angažoval?

Nikdy jsem ničeho nelitoval. Ani jsem nepociťoval strach. Jsem šťastný, že jsem se toho mohl zúčastnit. Moje srdce mi říkalo, že je to správná věc. Chtěl jsem maximum pro to, aby se režim změnil. Jsem rád, že jsem se toho aktivně účastnil. Znamenalo to pro mě všechno, rozhodovalo se o bytí a nebytí. Za to jsem žil a dýchal. Já jsem sice utrpěl úraz, ale podle mě jsme kvůli minulému režimu zmrzačení všichni, neumíme se svobodně rozhodnout, přijmout vlastní zodpovědnost. Musíme se učit brát věci do vlastních rukou a mít vlastní vůli.

Jak to všechno vnímáte s odstupem po 27 letech?

Je nesmírně důležité si ty události připomínat, není samozřejmé, že máme svobodu. Tehdy jsme překročili svůj stín. Já si teď přeji, abychom si principy svobody neustále připomínali a nestáčeli se na východ, k Rusku či k Číně. Nesmíme zapomínat na to, že jsme součástí západního světa.

Čtěte také: Budíky na Václavském náměstí probudí politiky