Ráno mě probudil kravál. Vyjdu se umývat a už se tam objevili Němci a už nás hnali z pokojů ven. Já byl ještě v pyžamu, když nás nahnali do jídelny. Na vyvýšeném podiu, kde byl klavír, stál esesák s kulometem,“ popsal útok tehdy jednadvacetiletý student ČVUT Jan Pavlíček z Palkovic u Frýdku-Místku.
Zatýkání trvalo přes dvě hodiny, během nichž němečtí vojáci a policisté stříleli do oken kolejí a surově bili studenty, kteří se zatýkání bránili. Většinu studentů odvezli do ruzyňských kasáren, kde popravili devět představitelů studentských organizací. 1 200 zatčených vysokoškoláků bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Rozhodl se pro útěk z protektorátu
Jan Pavlíček unikl věznění díky náhodě: „Stáli jsme tam do dvanácti hodin. Pak přišel náš ředitel koleje a řekl, že němečtí vojáci vypadli a že máme štěstí, že v naší koleji bydleli němečtí důstojníci, protože díky nim jsme nebyli odvezeni do Ruzyně.“
Současně se zatýkáním studentů nařídil tehdejší říšský protektor Konstantin von Neurath na tři roky uzavřít české vysoké školy. Zavřené však zůstaly až do konce války. Jan se po uzavření vysokých škol rozhodl utéct z protektorátu, aby se zapojil do boje proti Hitlerovi v zahraniční armádě. Musel zvolit tzv. balkánskou cestu, protože Polsko už bylo okupováno Německem a Sovětským svazem.
Poprvé se chtěl dostat z protektorátu v prosinci 1939, ale byl zatčen při přechodu hor na Slovensko místním četníkem. Zaplatil pokutu za nelegální překročení státní hranice a musel se vrátit.
O několik týdnů později využil při druhém pokusu kamarádství se spolužákem z vysoké školy, jehož matka bydlela ve slovenském Lučenci, který byl tehdy u hranic s Maďarskem. Janovi ukázala cestu na hranici, ale ještě než se ji pokusil překročit, zatkli ho maďarští četníci a odvezli do vězení v Budapešti. „Říkal jsem si, že alespoň ušetřím za vlak,“ komentoval to s humorem.
S pořadovým číslem 2879
Vězení v kasárnách Marie Terezie bylo plné zatčených českých utečenců a další vojenští důstojníci a letci přibývali. V březnu 1940 je Maďaři převezli do Košic, kde se Janovi a jeho přátelům podařilo uplatit maďarské stráže penězi a hodinkami, a vlakem se vrátili zpět do Budapešti, odkud se dostali do Bělehradu a dále přes Soluň, Istanbul a Damašek až do Bejrútu.
„Dostali jsme čísla, která byla podle pořadí, jak kdo přišel. Já měl 2879. Takže žádný miliony nás tam nebyly,“ vzpomínal na příjezd. Francouzské úřady vyhotovily utečencům prozatímní doklady příslušníků Cizinecké legie, aby se mohli nalodit na francouzské válečné lodě a přeplavit se do Marseille. Do Cizinecké legie vstoupil oficiálně 16. dubna 1940 ve francouzském Agde. Byl přidělen k 11. rotě 2. pěšího pluku, kde prodělal vojenský začátečnický výcvik a cvičné střelby.
Po proražení Maginotovy linie německým wehrmachtem měla československá jednotka bránit Paříž. Za dva dny přišel rozkaz k ústupu na jih Francie a odtud se přeplavil na anglické uhelné lodi do Liverpoolu. Po příjezdu do Anglie pozoroval, že na rozdíl od Francouzů byli Britové perfektně připraveni na možnou německou invazi.
V druhé vlně invaze do Normandie
Československé jednotky bydlely dva měsíce ve stanovém táboře s polskými jednotkami, poté vojáky rozdělili do jednotlivých posádek. Jan se dostal do prostoru u města Seaton, kde se jednotky nalodily na čluny a přepluly do Francie. „Ve Francii jsme se vylodili už v druhém sledu na připravená mola, která se přitáhla smontovaná už z Británie. My jsme prakticky do vody nevlezli.“
Jan se stal zástupcem velitele průzkumné čety, která byla složena z jedenácti lehkých tanků Stuart. Tanky měly pogumované pásy, aby se mohly pohybovat potichu, a díky dvěma motorům Cadillac dosahovaly až stokilometrové rychlosti. Byly vyzbrojené 45milimetrovým dělem a dvěma kulomety.
„Spadali jsme pod kanadské velení a měli jsme podporovat kanadské oddíly. Žádali jsme, abychom byli přeloženi k Američanům. Nechtěli nás pustit, zdůvodňovali to tím, že je to jiný úsek, že by to nebylo manipulačně jednoduché. Kdyby nás Američani nechali, tak jsme Prahu mohli osvobodit. Sověti už přijeli jenom na návštěvu, protože Praha už byla osvobozená vlasovci. Podle mne jsme po válce byli osvobozeni až v roce 1989.“
Po válce se vrátil na severní Moravu a pracoval u Národního pozemkového fondu v Ostravě. Po čase díky náhodnému setkání a přátelství s generálním ředitelem nastoupil do Ostravsko-karvinských dolů jako důlní měřič, kde pracoval až do důchodu. Po sametové revoluci působil jako předseda Československé obce legionářské. Jeho životní znělo: „Blahobyt je na nic, když nemáme svobodu.“ Zemřel ve věku 92 let v roce 2010.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.
