Všichni obyvatelé včetně školou povinných dětí museli vyjádřit soustrast nad úmrtím Stalina podepsáním kondolenčních archů. Mladý dirigent a skladatel Jan Kasal sloužil v té době povinnou vojenskou službu a kondolenci odmítl podepsat: „Byli jsme svoláni do velkého sálu. Každý se osobně musel dostavit ke stolu, kde seděla komise, a podepsat. Když jsem tam přišel, řekl jsem: Já to podepíšu za jedné podmínky, že v kondolenčním listu bude také jmenován Sergej Prokofjev, světový skladatel a klavírista.“

Zavládlo zděšení. Sergej Prokofjev zemřel ve stejný den jako Stalin, ale od roku 1948 byl v nemilosti komunistů jako dekadentní skladatel a mnohá jeho díla se v SSSR nesměla hrát. Jan Kasal popsal, jak zareagovali přítomní soudruzi: „Co si to dovolujete! Vy jste urazil armádu! Vy jste urazil Sovětský svaz! Vy jste urazil dělnickou třídu! Varujeme vás, okamžitě to podepíšete, nebo bude zle.“

Odmítavý postoj ke Stalinovi a komunistickému režimu měl od dob studia na Pražské konzervatoři, kde ho učil klavír profesor Mareček, který studoval v Moskvě. „Zažil řádění komunistů, vyprávěl nám o tom, a to na mě mělo velký vliv.“

Místo statkáře hudebníkem

Jan Kasal přišel na Pražskou konzervatoř po válce z Přerova, kde se v roce 1923 narodil do rodiny prosperujícího advokáta. Maminka byla v domácnosti, ale zdědila po svých rodičích statek, který pronajímala. Rodina očekávala, že hospodářství převezme právě Jan. Brzy se však ukázalo, že je nadaným hudebníkem a rodinnému statku se věnovat nebude. Zapojil se do hudebního života jako klavírista, sborový zpěvák a později jako sbormistr místního Pěvecko-hudebního spolku Přerub. Po gymnaziálních studiích prošel v rámci totálního nasazení několika zaměstnáními.

Když se v únoru 1948 v Praze uskutečnil komunistický převrat, byl ve třetím ročníku studia konzervatoře, a přitom působil jako sbormistr v pražském smíšeném pěveckém sboru Hlahol, sídlící v nádherné secesní budově na Masarykově nábřeží č. p. 248. „Netajil jsem se svým názorem na komunisty, navíc můj dědeček byl kulak, maminka rodinný statek i s pozemky zdědila a pronajímala. Najednou jsem byl třídní nepřítel.“

Komise ustavená z žáků a kantorů na konzervatoři ho jednoznačně prohlásila za nežádoucího studenta. Obě sborová sdružení dostala doporučeno ukončit s Janem spolupráci. „Ředitel Holzknecht mi řekl, že dostal nařízeno nedovolit mi absolvovat s orchestrem, což by znamenalo fakticky mi zabránit dokončit studium. Nakonec to nařízení obešel tím, že mi uznal jeden z posledních koncertů se sborem za absolventskou zkoušku, a tak jsem studium přece jen v roce 1949 úspěšně zakončil.“

Díky řediteli Holzknechtovi mohl odejít do Paříže studovat dirigování, ale jeho maminka onemocněla, Jan zůstal a začalo jedno z nejtěžších období jeho života. Nemohl sehnat práci, a tak na radu profesora Marečka zažádal o povolení složit státní zkoušku z klavíru, čímž by si studium o rok prodloužil. „Ihned poté, co jsem zkoušky udělal, jsem ale musel na vojnu. Pro mě nepřipadalo v úvahu, že bych šel do Armádního uměleckého souboru, na to jsem měl příliš špatný posudek. Takže se ze mě stal řadový voják a nastoupil jsem k útvaru do Malacek.“

Varhanářem v krematoriu

Kvůli odmítnutí podpisu na kondolenční arch po úmrtí Stalina sice unikl odsouzení, ale po návratu z vojny nemohl sehnat práci v oboru. Měl doporučeno jít pracovat do dolu či těžkého průmyslu, nakonec mohl zůstat v Praze – získal práci stavebního dělníka ve Vokovicích a přivydělával si hraním na varhany ve strašnickém krematoriu a doučováním studentů hudby.

Nakrátko se stal měřičem hvězd. „To byla půlroční brigáda na Slovensku na Kojšově hoře, probíhala tam triangulace. Pozorovali jsme tam hvězdy a různá místa na zemi.“ Po této zkušenosti mohl pracovat pro Akademii věd v oddělení světového času, ale hudbu nedokázal opustit.

V roce 1957 vyhrál konkurz na sbormistra Pěveckého sboru Československého rozhlasu, odkud ale musel po dvou letech odejít. Díky spolupráci s dirigentem a ředitelem České filharmonie Karlem Ančerlem se stal vyhledávanou osobností ve svém oboru, vedl sbor Pěvecké sdružení pražských učitelek a začal vyučovat na Pražské konzervatoři. V době Pražského jara mohl být konečně přijat do Svazu skladatelů a mohl začít uvádět svou autorskou tvorbu klavírní, symfonické a sborové skladby.

Krátké nadechnutí svobody v roce 1968 ukončil příjezd sovětských tanků, po kterém následovala vlna čistek. Na konzervatoři měla díky řediteli Holzknechtovi formální podobu, a tak mohl zůstat. Vyučoval dirigování, hudební teorii a sborový zpěv a součástí jeho úvazku bylo vedení studentského smíšeného sboru konzervatoře.

Od roku 1980 vedl opět pěvecký sbor Hlahol a později také Vysokoškolský umělecký soubor UK. Do důchodu odešel v roce 1987, ale poté se aktivně zapojoval do sborového dění v Praze i mimo ni. Do roku 1992 vedl sbor Hlahol, druhým nejdelším obdobím po Hlaholu bylo jeho osmnáctileté působení ve funkci sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů, které pamětníci považují za zlatá léta tohoto osmdesátičlenného sboru. Kromě tradičních skladeb se zaměřoval na soudobou hudbu a nevyhýbal se ani experimentálním atonálním skladbám.

V červnu 2018 převzal Cenu za celoživotní přínos českému sborovému zpěvu.

Vzpomínky Jana Kasala pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy na www.pametnaroda.cz.