Mezi světovými odborníky vystoupil i Jan Činčera z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity. „Postoje k důležitosti změny klimatu jsou u mladých lidí nesmírně silné, v české společnosti nastal významný posun,“ řekl v rozhovoru pro Pražský deník.

Jak bychom měli mladé lidi vzdělávat k ochraně životního prostředí?
Hlavní je posun a výzva ve způsobu, jak environmentální vzdělávání vnímáme a jak o něm uvažujeme. Přežívá tu silná tradice, že je to výchova v přírodě a o přírodě, ale ono by to mělo být mnohem více. Sociální a politická dimenze je neméně důležitá, vede k demokracii. Další myšlenkový posun je, že to není jen o předávání sumy nějakých znalostí. Tradičně byla tato výuka jen o přírodě a ekologii, ale dnes je to především o kompetencích. Tedy rozvinout potenciál dětí, aby dokázaly porozumět problémům, a uměly je vyhodnotit bez toho, aniž by jim někdo naservíroval jednu pravdu, kterou musí potom odříkat. Aby si to dokázaly interpretovat po svém a říci si, do čeho se chtějí vložit, a co chtějí změnit. A hlavně věřit, že to dokáží. To volá po obrovské změně, praxi a způsobu, jak uvažovat.

A co v městském prostředí?
To má své specifické vize, v něčem může mít i větší potenciál než to venkovní. Na venkovských školách narážíme například na to, že děti dojíždějí do školy do jiné vesnice a úplně se neidentifikují s jejím okolím. V Praze tento problém trochu mizí, Pražané cítí celou Prahu jako svoji oblast. Ta příležitost, která generuje to, že škola je ve městě, je obrovská.

Například doprava do školy, že se mohou dopravovat jinak?
Mohou to být i malé projekty. Děti například vyhodnocovaly počty aut na silnicích, kudy chodí a hodnotily jestli je to bezpečné, nebo ne a zda by se dalo něco změnit, například přidat přechod. Starší děti měřily znečištění ovzduší podél silnic, nějakou dobu tam chodily a sbíraly data. Pomáhal jim s tím učitel, bylo to ale rozhodnutí dětí. Pak s tím šly na úřad a oznámily tam, že naměřená data překračují normu a že už to není zdravé. To byl hrozně zásadní moment, úřad může říci ano, tak my se tím budeme zabývat, protože k tomu máme prostředky. A děti vidí ten efekt, že něčeho reálně dosáhnou. Že mohou něco změnit.

Vědí děti o problémech životního prostředí?
O problémech životního prostředí podvědomí mají, není potřeba je o něčem přesvědčovat. Vždy je samozřejmě potřeba vzdělávat, o tom žádná. Ale děti jsou motivované něco dělat. Jsou rády, když prostor dostanou prosto. Když ho nemají a jenom se do nich hustí, jak jsou okolo nich problémy, tak jsou frustrované.

Není výjimkou, že uživatelům sociálních sítích často vyskakuje jedna přírodní katastrofa za druhou. Nejsme už tím přesyceni?
Musíme si vybrat to, co bychom mohli změnit. Mladí lidé o tom vědí, možná trochu zkresleně, ale v tom přichází role učitele. Jak ta data zpracovat, čemu věřit, nevěřit. Ale žijeme v době, kdy škola není jediný zdroj informací a možná není ani ten zásadní zdroj. Dřív se věřilo tomu, že máme dětem říkat, že se ničí lesy, že existuje ozonová díra, klima se mění a bude tady brzy poušť. A že za to může člověk a můžeš za to i ty. To je přístup, který nefunguje. Vede k demoralizování, apatii a děti z toho cyničtí.

Jsou mezi mladými lidmi pochybovači o klimatické změně?
Společenský diskurz se velmi mění. Když se podíváme na průzkumy, tak těch pochybovačů je v celé české společnosti málo, méně než čtvrtina. Toto se obrovsky posunulo za posledních šest let.
U dětí je počet klimaskeptiků mizivý. My jsme zjistili v průzkumu, že postoje k důležitosti změny klimatu jsou u mladých lidí nesmírně silné. To byla největší proměnná. Všeobecně je názor české společnosti výrazně pro ochranu klimatu a u teenegerů je ještě řádově výraznější.

Co znamená wild pedagogies?
Náš obor je široký a pestrý a je v něm spousta fascinujících směrů. Není to jen o jedné metodice. Některé proudy zdůrazňují, že je potřeba se vrátit ke kořenům, té podstatě jako takové. Aby se vycházelo z místa, kde člověk je, z té podstaty. To znamená, že se nebudu učit o přírodě v učebně, ale půjdu ven za přírodou a budu ji brát jako partnera, jako učitele. Pojmenování se týká divoké přírody. Má to i svá specifika práce s dospělými. Přišlo s ním více lidí, například Bob Jickling z Kanady. Tady na kongresu je to jeden z výstupů, vznikla mezinárodní síť organizací a jednotlivců, kteří se tím zabývají. Proto se také dva dny z našeho týdenního kongresu odehrávají venku v terénu.

doc. PhDr. Jan Činčera, Ph.D.
Zástupce vedoucího katedry,
Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií Masarykovy univerzity Brno
Spoluautor učebnice Ekologická a environmentální výchova pro ZŠ
* 1973
Je ženatý, má 3 děti