Chodit do „kolbenky“ se stalo synonymem ranního vstávání do práce. Málokdo si dnes při cestě do O2 areny či obchodního centra Galerie Harfa vzpomene, že v těchto místech stávala ČKD, jedna z nejznámějších pražských továren, jejíž kořeny sahají do dob Rakouska-Uherska.

Ze slávy někdejšího závodu založeného roku 1896 českým vynálezcem a průmyslníkem Emilem Kolbenem zbyly dnes na pomezí Vysočan a Libně jen prázdné haly, v některých sídlí jiné firmy, většina konstrukcí však ustoupila nové zástavbě.

Tragický osud Emila Kolbena

Kolbenův závod se rychlým tempem rozrůstal. První parní lokomotiva odtud vyjela již v roce 1900. Po první světové válce růst pokračoval. Když se ke „Kolbence“ připojila libeňská První českomoravská továrna na stroje, vznikl nový podnik Českomoravská-Kolben. K další fúzi pak došlo v roce 1927, kdy se připojila Akciová společnost Strojírny, která původně nesla název BreitfeldDaněk, a tak se zrodil závod se slavnou zkratkou ČKD, tedy Českomoravská-Kolben-Daněk.

Z knihy Poslední revoluce - Z natáčení filmu Bony a klid. Na konci osmdesátých let vznikaly "sociálně kritické" snímky o mladých pro mladé. Některé jsou oblíbené dodnes.
Pozlátka v době socialismu: Levisky vás posunuly výš, walkman zajistil obdiv

Po druhé světové válce podnik znárodnili komunisté. Jeho zakladatel Emil Kolben se tohoto zločinu nedožil, jelikož kvůli svému židovskému původu zahynul roku 1943 v Terezíně.

Po znárodnění byla do ČKD začleněna celá řada firem napříč celou republikou. Jeden z největších průmyslových závodů komunistického Československa zaměstnával asi padesát tisíc lidí, ke konci 80. let začal stagnovat a dravá 90. léta nepřežil. V rámci privatizace se holding rozpadl na řadu firem, z nichž některé zkrachovaly nebo získaly nové majitele.

Se svými vzpomínkami na práci v „Kolbence“ se svěřil Pražskému deníku i pan Jan Kosík. Modré montérky začal oblékat hned po vojně, jako dělník zde vydržel téměř po tři desetiletí. „Pracoval jsem na tři směny, a když to dobře vyšlo, měl jsem pátek volný,“ říká. Jelikož miloval trempink, tak si zde jako kovář vyrobil i vlastní tábornickou sekyru. Součástí kovárny byl rovněž výčep, kde točili desítku kozla za sedmdesát haléřů, osmička pak byla zdarma.

Kontrola trampů u nádraží

Režim kontroloval, zda lidé do továren skutečně chodí. Každý si musel příchod a odchod odpíchnout na píchačkách. „Měl jsem v továrně kamarády, kteří mi vždycky píchli, když jsem nepřišel včas,“ říká pan Kosík.

Jednou v pátek vyrazil pan Kosík opět na tramp a hned na nádraží v Braníku jej zastavila policie. „Volali do fabriky a vyptávali se na mě, zda tam skutečně pracuji,“ říká. Na pátek měl tehdy skutečně nahlášené volno a příslušníci Veřejné bezpečnosti u něj nepochodili. „Některé trampy, kteří vyráželi na víkend do přírody, tehdy ale skutečně vyhmátli. Měli pak v práci veliké oplétačky,“ dodává. Za pracovní absence se mohl člověk tehdy dostat i do vězení.

Na hranicích. Kontrola na hraničním přechodu s NDR v Petrovicích v roce 1981
Strach kvůli dětským botičkám. Češi pašovali za socialismu vše, co zde chybělo