Pražský deník se zeptal těch nejpovolanějších – samotných neslyšících a nedoslýchavých lidí, jak dokáží fungovat, ať už ve světě ticha, či jen slabých zvuků.

Zvuky nesnesitelné pro slyšící

Pojďte si představit první zvuk, který po ránu obvykle slyšíte. Budík. Díky němu víte, že nezaspíte. Jak to ale dělají neslyšící?

„K probuzení využívám pravidelně vibrační budík, slyšící spolubydlící na koleji tím ale spolehlivě děsím,“ popisuje neslyšící vysokoškolská studentka Aneta Černohorská. „Se spolubydlící na koleji jsme proto měly domluvené, že jí řeknu,v kolik vstávám, a ona si nařídila svůj milejší budík o pět minut dříve. Prý je ten můj vibrační na ni po ránu moc hysterický,“ směje se Aneta, která si všimla, že pro slyšící je její vibrační budík jiný, než na který jsou zvyklí.

Když byla na adaptačním pobytu, pokaždé proto večer dávala odzkoušet zvuk budíku, aby se pak ráno spolužačky nelekly.

S vibračním budíkem se její kamarádky nikdy nesetkaly. „V rámci školního projektu jsme proto zařadili vibrační budík do zajímavostí, neboť většina lidí vůbec nevěděla, že mají lidé se sluchovým handicapem speciální budík.“

Nedoslýchavý operátor Miroslav Kindel zase využívá mobilní telefon. „Mám na něm nastavené vibrace na maximum. Dávám si ho pod břicho, spolehlivě mě vždy probudí.“

Pomocník v cestě za snem

Neslyšící Lenka Bosáková si přála být od dětství lékařkou. Ačkoliv tomu mnozív jejím okolí nevěřili, ona si šla za svým snem a dnes je studentkou 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Studovat může i díky digitálnímu fonendoskopu, který funguje na principu vylepšené digitální hlavice (hrudního snímače). „Mohu si na něm nastavit sílu zvuku, frekvenci a vidím i stav baterie. Přes kabely se dá fonendoskop napojit do mobilní aplikace, takže si mohu přenášet zvuky do obrazu – vypadá to pak jako EKG. Obrazový záznam si i nahrávám a uložím pro případ, že se na něj ještě někdy budu chtít podívat,“ popsala.

Rychlejší reakce v autě

„Mohou neslyšící řídit auto?“ ptá se pravidelně žáků a studentů na besedách v projektu Jsem jedno ucho Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. A často slýchá odpovědi, že určitě ne. Jak by přece slyšeli hasiče či záchranku. „V nadsázce vždy studentům vysvětluji, že slyším očima. Když třeba jedu po dálnici, tak vidím mnohem dříve než můj slyšící manžel, že v koloně třeba deseti aut přede mnou začali řidiči brzdit. Uvědomila jsem si, že ‚brzdím‘ vždycky o pár vteřin dříve, ve chvíli, kdy jsem jako spolujezdkyně sledovala dopravní situaci a už bych brzdila, ale můj muž ještě jel dál.“

Za jejími rychlejšími reakcemi stojí prý hlavně to, že neslyšící řidiči se plně soustředí na cestu a nic z okolí je neruší – ani rádio či povídání si se spolujezdci. „Reaguji zkrátka rychleji než slyšící lidé na chování ostatních aut. Když se začnou sjíždět ke krajnici, hned vím, o co jde.“

Příště se můžete těšit v seriálu Pražské neziskovky na mýty spojené se zrakovým handicapem.

Jsem jedno ucho
Projekt Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR od roku 2018 propojuje skrze osobní příběhy svět slyšících a neslyšících lidí.
Jsem jedno ucho již představilo 111 životních osudů lidí se sluchovým handicapem – neslyšících, nedoslýchavých, ohluchlých, lidí s kochleárním implantátem či tinnitem (pískání v uších).
Pořádá besedy pro ZŠ, SŠ a VŠ, ale i veřejné instituce jako jsou městské knihovny.