S černou páskou přes oči a bílou holí sice suverénně na zvukový pokyn vyšla, ale vodící čáru hned od samého začátku míjela. Těsně se vyhnula semaforu. A nakonec zaškobrtla a skončila úplně jinde, než původně zamýšlela.

Myslíte si, že vám by se to nestalo? Že byste například dokázali střelit florbalovou holí gól, kdybyste ale přitom seděli na vozíku? Že byste vyhráli v Člověče, nezlob se, kdybyste měli černou pásku přes oči?

Ještě do soboty máte na Výstavišti v pavilonu E šanci si na vlastní kůži vyzkoušet, jak se žije lidem se zrakovým, sluchovým nebo tělesným postižením.

Protože zažít znamená pochopit. A umět lidem se zdravotním postižením pomoci.

Bohdana Jakubcová, která na výstavě Moje cesta ukazuje svět lidí se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením, řekla Deníku:

Když si děti neví s holí rady, mávají s ní ve vzduchu

Jednadvacetiletá studentka speciální pedagogiky z Prahy Bohdana Jakubcová už třetí týden provádí nejen žáky, ale i rodiče s dětmi interaktivní výstavou Moje cesta. Co ji za tu dobu nejvíce překvapilo? A co naopak rozesmálo?

Na jmenovce máte napsáno „Bóďa". Neptají se školáci, kteří sem na Výstaviště dopoledne přicházejí, co je to vlastně za jméno?

Máte pravdu, že se diví. Někteří kroutí hlavou, jiní se smějí, co že je to za jméno nebo za přezdívku. Tak jim vždy vysvětluji, že to opravdu není žádná přezdívka, ale jen mé zkrácené jméno.

BOHDANA JAKUBCOVÁ na výstavě ukazuje, jak vypadá byt člověka s tělesným postižením.O co mají žáci na výstavě největší zájem?

Jednoznačně vede jízda na vozíku. Za pomoci dalšího spolužáka si žáci zkouší, jaké to je jezdit přes přechod, na písku, překonávat cestu plnou kamenů, vjet do domu. Také jsou nadšení z různých pomůcek, které tady máme. Například Pichtův stroj, což je psací stroj pro psaní Braillova písma se šesti klapkami. Také si se zájmem nasazují brýle, které simulují různé oční vady.

Daří se vám nejen mezi dětmi, ale i dospělými bořit předsudky o neslyšících, zrakově a tělesně postižených?

Obrovskou výhodou této interaktivní výstavy je, že si mohou lidé na vlastní kůži všechno vyzkoušet. Když pak mají lidé představu, jaké to je sedět na vozíku, jaké to je si nasadit černou pásku a orientovat se jen s holí, umí se lépe vžít do toho, jak v běžném životě lépe pomoci. Děti jsou ale také překvapené, že i nevidomí mohou hrát například Člověče, nezlob se.

Zmínila jsem orientaci s bílou holí. Jak ji děti zvládají?

Některé jsou překvapené, jak moc je to těžké. A než se s ní trochu sžijí, tak tu s ní šermují. Když si neví rady, tak si s ní razí cestu tak, že s ní mávají před sebou ve vzduchu. Takže jim s ostatními kolegy radíme, že bezpečnější nejen pro ně, ale i pro okolí je, když ji drží opravdu při zemi (smích).

ANKETA: Co vás na výstavě nejvíce zaujalo?

Terezka

Nejlepší to bylo v místnosti, kde jsme byli se spolužáky úplně potmě. Poslepu jsem poznala, že byl v místnosti umístěný mobil. A také jsem hrála basketbal na vozíčku!

Kačka

Zkoušela jsem jezdit na vozíčku. A šlo mi to docela dobře! Zajímavé to bylo ale i v kuchyňce, která byla upravená pro vozíčkáře, třeba úchyty byly níže, než to máme my doma.

Jana

Hodně mě zaujala sekce zrakového postižení. Překvapilo mě, kolik mají nevidomí pomůcek. Třeba speciální psaní stroj nebo rozeznávač barev kvůli třídění při praní prádla.

Míša

Zajímavá byla sekce pro nevidomé. V předsálí tmavého tunelu mě zaujaly obrazově ztvárněné poruchy vidění jak to vidíme my a jak lidé s různým zrakovým postižením.