Ves s názvem Vysočany je poprvé doložena k roku 1239 jako jedna ze 128 vesnic, které král Václav I. věnoval klášteru v Kladrubech u Stříbra. Budoucnost Vysočan jako průmyslového centra však předznamenalo až založení cukrovaru rytířem Bedřichem Freyem v roce 1835. Už na přelomu 19. a 20. století měly vlivem rozrůstajícího se továrnictví Vysočany 4400 obyvatel, a i díky tomu se dočkaly v roce 1902 povýšení na město.

S továrnami vznikaly chudinské čtvrti

Moc dlouho si však svůj městský status neužily v roce 1922 se totiž společně s dalšími obcemi připojily k Velké Praze. Už tehdy zde fungoval nejen zmíněný cukrovar, ale také pivovar, proslulá „Kolbenka“, později vznikla mlékárna, mlýny a pekárny Odkolek, letecké továrny Avia a Aero, výrobna laků TEBAS a další podniky. Nové továrny přilákaly do Vysočan mnoho rodin z okolí Prahy. Ty si zde budovaly své chudé domky, protože neměly na vysoké nájmy, a ve Vysočanech vznikly dělnické kolonie, z nichž nejvíce proslula Aero a Čína. Zatímco Aero bylo se svými přízemními domky s půdami, sklepy a zahrádkami o něco „luxusnější“, Čínu tvořily především vyřazené železniční vagóny. Nebylo výjimkou, když celá rodina obývala pouhé jedno kupé. Kolonii se začalo přezdívat Rudá Čína, protože mezi zdejší chudinou čile bujely sympatie ke komunismu. Postupem času se však vagóny obezdily a omítly, čímž se z nich staly vcelku úhledné domky. Kolonie byly většinou soběstačné, například obyvatelům Aera sloužily čtyři obchody s potravinami, tři hospody, dvě řeznictví, holičství, mateřská školka i obuvník a trafika.

Haly zejí prázdnotou

S Vysočany je neodmyslitelně spojen továrník Emil Kolben. Ten po studiích v Praze odešel do Ameriky a pracoval zde ve firmě Thomase Alva Edisona i Nikoly Tesly. Po návratu do Čech v roce 1896 se Kolben usadil ve vile Flaj-šnerka ve Vysočanech, a ještě téhož roku zde založil továrnu Kolben a spol., která se specializovala na motory, alternátory a generátory. Zpočátku to byla jen malá dřevěná dílna s 25 zaměstnanci, která se ale díky cenným zkušenostem a podnikatelskému duchu jejího zakladatele rychle rozrůstala. V roce 1927 se firma sloučila s podnikem Akciová společnost strojírny, čímž vznikla slavná ČKD. Podnik se právem chlubil tím, že vyrobí vše, od špendlíku po lokomotivu. Kvůli svému židovskému původu byl Emil Kolben za druhé světové války deportován do Terezína a firma přešla do rukou Němců, po válce byla znárodněna. Za komunistického režimu začal podnik upadat a dříve rušné vysočanské haly dnes většinou zejí prázdnotou.

Na konci druhé světové války, 5. května 1945, Vysočanští ukázali svou hrdinskou povahu. Zaměstnancům ČKD, kde se opravovaly německé tanky, se podařilo několika z nich zmocnit. S nimi se dostali k vysočanskému nádraží, kde se pokusili zastavit vojenský vlak s padesáti obrněnými vozy jedoucí do centra Prahy. Začalo se vyjednávat a Němci nakonec souhlasili s kapitulací. O celé události se zmiňuje vysočanská kronika.

Bojovalo se i po uzavření příměří

„Během jednání byl zákeřně zastřelen šéfpilot Avie Rudolf Dalecký. Poté se rozhořel prudký boj a Němci se vzdali. Ve škole byl zřízen zajatecký tábor, kterým během bojů prošlo 10 177 zajatců. V Odkolkově pekárně pekli až do 9. května pro bojovníky chleba.“ I po uzavření příměří se ve Vysočanech nepřestalo bojovat, protože německé jednotky na území Prahy odmítly kapitulovat. „Celé Vysočany byly obsazeny německými vojáky, kteří jezdili po ulicích a stříleli na každého, kdo se jen podíval z okna,“ píše se v kronice.

Ve Vysočanech odsoudili invazi

Dne 22. srpna roku 1968 se Vysočany staly svědkem důležité dějinné události, XIV. sjezdu Komunistické strany Československa. Tento tzv. mimořádný Vysočanský sjezd, zasedající v závodu ČKD Elektronika, vyjádřil odpor proti okupaci spřátelených armád, která se odehrála předchozího dne. Jeho delegáti navíc vyslovili podporu reformním politikům, naopak ale nebylo odhlasováno vystoupení z Varšavské smlouvy. Bylo to důležité gesto, ale do budoucna nemělo velkou platnost. Výsledky Vysočanského sjezdu byly totiž už 31. srpna téhož roku komunisty odvolány.

Co říká starosta Prahy 9 Jan Jarolím
Žije mezi námi stále ještě mnoho pamětníků, kteří mohou barvitě a dnes už s nostalgií vyprávět o mnoha průmyslových závodech a továrnách ve Vysočanech, v nichž mnozí pracovali celý svůj život. A k jejich vzpomínkám patří například i černý sníh v ulicích, jak se v zimě v povětří sněhové vločky mísily se sazemi z komínů. V 90. letech začaly továrny mizet a do roku 1998 jsme inverzní kotlinu podél Sokolovské ulice a říčky Rokytky zbavili znečištění ovzduší. V posledních letech jsme zase ve Vysočanech revitalizovali zelené plochy i budovali nové parky a podařilo se propojit zeleň tak, že se jí dostanete přes devítku od Prahy 8 až do Prahy 14. Dnes jsou vysočanské brownfieldy v hledáčků investorů, vyrůstají zde tisíce nových bytů a Praha 9 se řadí k nejdynamičtěji se rozvíjejícím oblastem hlavního města. Věřím, že nebude trvat dlouho a staré průmyslové Vysočany budou připomínat už jen některé bývalé výrobní haly s puncem historicky cenné památky.
Starosta Prahy 9 Jan Jarolím.

Jak jsme žili ve Vysočanech - co říkají místní

Věděli jste, že…

… průmyslová tradice nebyla narušena ani druhou světovou válkou, kdy na Vysočany dopadly pumy shozené na Prahu omylem spojeneckých letadel. Naopak, ambiciózních plánů ještě přibylo. Například říčka Rokytka se měla stát splavným kanálem sloužícím pražským průmyslovým podnikům k přepravě zboží, vedoucím až do Severního moře. Podle neuskutečněného plánu se měl hlavní přístav nacházet právě ve Vysočanech.

… Vysočany se staly inspirací pro mnohé umělce. Jednou z hlavních postav románu Anna proletářka spisovatele Ivana Olbrachta je kovodělník z Kolbenky, Jan Otčenášek. Ten pracoval jako pomocný dělník v ČKD a své dojmy uplatnil v románech Romeo, Julie a tma a Kulhavý Orfeus.

Kam se podíváme příště?
Příští pátek se v seriálu Jak jsme žili v Československu podíváme do Hrdlořez. Máte doma historické snímky z let 1918-1992 nebo byste chtěli vyprávět, a podílet se tak na vzniku seriálu? Obraťte se na nás prostřednictvím e-mailové adresy redakce.prazsky@denik.cz.