Kobylisy byly odpradávna obývanou lokalitou a stopy po zemědělské činnosti se podařilo datovat až do doby bronzové. První zmínka o Kobylisích neboli Kobolisích, jak se jim tehdy říkalo, je z roku 1297, kdy ves vlastnil Konrád od Kamene, staroměstský patricij.

Od roku 1643 se dostaly Kobylisy do držení Prahy, a tudíž musela ves odvádět část své práce hlavnímu městu. Svou nezávislost však obec přece jen později dostala zpět.„Po bouřích a revoluci v roce 1848 smetena byla moc vrchností, roboty přestaly, panské úřady padly, obecní samospráva byla značně osvobozena a lid počal volněji žíti,“ napsal v roce 1935 na základě archivních pramenů rodák z Kobylis Karel Hacker. „Kobylisy se staly samostatnou, na nikom nezávislou obcí.“

Kluci kradli pečivo a uzeniny

Kobylisy se za monarchie značně rozrůstaly. Zatímco v roce 1843 tu žilo jen 316 lidí, v roce 1910 se počet obyvatel vyhoupl na 3199. Značně se ale vesnice dotkla první světová válka. „Světová válka si v Kobylisích vyžádala velikých obětí na životech,“ zmiňuje se Karel Hacker.

„Hovory o válce a pronášeti vlastní úsudky bylo velmi nebezpečné. Ceny životních potřeb stoupaly do závratné výše. Rozhostila se bída fyzická i morální, která se projevovala četnými krádežemi a často zlomyslným ničením soukromého i veřejného majetku.“ Především mládež, která se často ocitala bez přísné autority otce, vyváděla za války lumpárny. Hoši tvořili tlupy a přepadali vozy pekařů i uzenářů a z pole kradli úrodu.

Po konci války Kobylisy spolu se založením republiky slavily také připojení k Praze. „Kobylisy přestávají žíti svým samostatným životem a vracejí se opět tentokráte rády po 74 letech k Matičce Praze,“ popisuje Karel Hacker ve své knize Dějiny obce Kobylis.

Střelnice byla místem hrůzy

Kobylisy těžily ze své blízkosti k Praze a brzy se tu pilně stavělo, především vily a rodinné domky. Také tu bylo několik cihelen a dalších malých továren. Živo bylo i na místní střelnici, která byla otevřena již v roce 1890, ale po první světové válce se tu zde začali mimo armádu scházet také sokolové a měšťanské sbory. Bohužel brzy se měla stát místem vražd.

Za druhé světové války tu totiž nacisti zřídili popraviště a bývalou konírnu přeměnili na poslední vězení odsouzených. Bylo to právě zde, kde se nacisté pomstili na nevinných po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha. Zvuky výstřelů přitom kamuflovali motory aut a náklaďáků.

Byl tu popraven například Vladislav Vančura či Alois Eliáš, bývalý předseda protektorátní vlády a účastník domácího odboje. Jen od 30. května do 3. července 1942 zde bylo popraveno přes 530 osob.

Tím ale vraždy nekončily a v roce 1943 sem byli přivedeni čtyři četníci, kteří měli být před očima svých druhů popraveni pro výstrahu. Četník Josef Bojas před svou smrtí zvolal: „Jsme vojáci, a ne sprostí zločinci! Ať žije prezident! Ať žije Československá republika! Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte!“ Poté se rozhodl podívat se nepříteli do očí a strhl si svou černou pásku, kterou mu nacisté nasadili.

Dnes jsou v okolí tři ulice pojmenované po padlých hrdinech Bojasova, Famfulíkova a Rajmonova. Na střelnici si zase může návštěvník přečíst verše Miroslava Floriana: „Zastav se na chvíli. Krev naše vstoupila do této země. Ale my znovu se vzpřímili.“

Příjezd Rudé armády

Ačkoliv se v roce 1945 druhá světová válka chýlila ke konci, obyvatelé Kobylis stále prožívali muka. Za Pražského povstání chodily čety SS od domu k domu a popravovaly domnělé povstalce.

„Ve dnech 7. až 8. května 1945 byli německými nacistickými vrahy oddílu SS v době, kdy stateční obránci musili proti veliké nepřátelské přesile ustoupit z barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata, nar. 5. 2. 1929, a ještě jeden neznámý muž,“ stojí ve zprávě pražského policejního ředitelství. „Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni.“

Bylo to ale právě skrz Kobylisy, kudy vedla hlavní trasa, po které 9. května vstoupila na území hlavního města Prahy velká část Rudé armády. Na tento moment upomíná žulový hranolovitý památník vztyčený 23. února 1948 v Ďáblické ulici.

Co říká o Kobylisích starosta Prahy 8 Ondřej Gros,?
Kobylisy jsou velmi různorodá čtvrť. Nalezneme zde prvorepublikové vilky, o které se jejich majitelé velmi dobře starají a zušlechťují je. V takových kobyliských ulicích na člověka dýchne atmosféra filmů Vlasty Buriana či Adiny Mandlové. Na druhou stranu máme v Kobylisích jedno z nejlepších sídlišť v Praze sídliště Ďáblice, které je citlivě zasazeno do zeleně. Na severu jej ohraničuje Ďáblický háj. Lidé jsou na své sídliště právem hrdí a chrání si je. Kobylisy jsou také místem, kde si musíme připomínat jednu z nejhorších kapitol naší země nacistickou okupaci a heydrichiádu. Na zdejší střelnici byly popraveny stovky statečných vlastenců, svůj život zde položil také generál Eliáš. Odbojové hrdiny připomínají názvy ulic po celé čtvrti.

Starosta Prahy 8 Ondřej Gros.

Věděli jste, že…

… v Kobylisích Jan Valeš založil roku 1929 svoji automobilku Cyclecar Vaja. Nejlevnější auto značky Vaja tehdy stálo „pouhých“ 18 500 Kč. Pro srovnání, horník si za první republiky vydělal přibližně 1000 Kč měsíčně. Vaja ale nakonec vyrobila pouze 6 vozů a kvůli nezájmu veřejnosti se musela výroba zastavit.

… v roce 1954 byl v Kobylisích založen Ústav fotoniky a elektroniky Akademie věd. Ten dosáhl značných úspěchů, například změřením Dopplerova efektu u prvního sovětského sputniku, spuštěním prvního československého maseru, po čemž následovalo také spuštění prvního rubínového laseru, který byl v roce 1967 využit k první oční laserové operaci u nás.

… Seidlova kolonie založená Františkem Seidlem, velkouzenářem a majitelem cihelen z Vinohrad, byla prvotně v Ďáblicích. V roce 1951 byla však odtržena od Ďáblic a připojena ke Kobylisům. Názvy ulic v Seidlově kolonii představují jeden z pražských ucelených systémů pojmenování ulic, v tomto případě podle stromů.

Kam se podíváme příště?
Příští pátek se seriál Jak jsme žili v Československu podívá do Libně. Máte doma zajímavé snímky této čtvrti z let 19181992 nebo byste chtěli vyprávět, a podílet se tak na vzniku seriálu? Obraťte se na nás prostřednictvím e-mailové adresy redakce.prazsky@denik.cz.