První písemná zmínka o Hodkovičkách pochází z roku 1245, kdy jsou zmiňovány jako majetek Vyšehradské kapituly. Až do roku 1900 byly přitom známy jako Hodkovice, zdrobnělina se začala používat pro odlišení od pár kilometrů vzdálené stejnojmenné obce. Na přelomu 19. a 20. století to byla malá vesnice s pár domy, rybníkem a mlýnem, která se při vytváření politických obcí spojila se stejně malou Lhotkou a Novými Dvory.

Pražané sem jezdili na výlety

V roce 1922 byly Hodkovičky připojeny k Velké Praze a jejich území doplnila ještě část Modřan s poetickým názvem Zátiší. V té době zde žilo 1200 obyvatel ve 127 domech a nových přistěhovalců přibývalo jen poskrovnu.

Proměny ve čtvrť opravdu městského formátu se totiž Hodkovičky nikdy nedočkaly. Díky svým lesům, blízkosti Vltavy a čistému vzduchu se ale mezi Pražany staly vyhledávaným výletním místem. Jinak to byla ale hlavně zemědělská oblast a k místnímu koloritu patřily rodinné statky, třeba U Špačků nebo U Hrášků, náves a rybník, které už dnes můžeme najít jen na dobových pohlednicích.

Klid pro továrníky

Už od poloviny 19. století se Hodkovičky pomalu proměňovaly z vesnice na luxusní vilovou čtvrť. Bohatým továrníkům se zalíbila blízkost od centra Prahy spojená se zdejším klidem a soukromím.

Oblíbenou se stala hlavně část Zátiší. Dodnes zde najdeme honosné novorenesanční vily, které někdy svými věžičkami a balustrádami připomínají spíš miniaturní zámky.

V jedné z nich, zvané Lalotta, bydlel Přemysl Šámal, kancléř prezidentů Masaryka, Beneše a Háchy. Útočiště zde našli také umělci. V Zátiší bydlela a tvořila třeba Marie Uchytilová, která se nejvíce proslavila památníkem v Lidicích, nebo sochař Jan Hána.

V době první republiky bylo Zátiší mnohem rušnější, než je dnes. Vyhledávané bylo hlavně pro své módní zahradní restaurace a hotýlky. Po jednom z podniků, restauraci V Zátiší, byla zřejmě tato oblast pojmenována. A ani dopravní spojení nebylo problém. Z Prahy se sem dalo dostat na tu dobu opravdu rychle, díky úsilí hoteliéra Františka Jirouška, který nechal v roce 1927 zřídit pro své klienty autobusovou linku z Jungmannova náměstí.

Lázně, kde se léčilo sluncem

Novým lákadlem se v roce 1921 staly Rücklovy sluneční lázně. Jejich zakladatel Antonín Rückl věřil v léčivé účinky slunečních paprsků a přijímal zde pacienty s tuberkulózou a rachitidou. Léčebné kúry probíhaly v budově pod vysokou skleněnou kupolí a na pacienty působilo blahodárně nejen sluneční záření, ale i jeho žár.

„Teploty kolem 60° skýtají účinnou ochranu před kornatěním cév a jinými chorobami, povstávajícími z nepříznivých podmínek životních, a léčí tyto s netušenou rychlostí, prodlužují život a jsou skvostným požitkem, jenž nemá sobě rovna v tomto oboru. Jsou doporučovány lékaři, pokud tito měli již příležitost je seznati,“ psal Antonín Rückl o své nové technice, která prý byla neobyčejně účinná. I přesto ale od 50. let pacientů ubývalo, až musely být lázně v roce 1964 zrušeny. V budově je nahradilo sanatorium poskytující gynekologické služby.

V kůlně schovávali odbojáři vysílačku

Dům v ulici Nad Lesem č. p. 32 se stal za druhé světové války úkrytem ilegální vysílačky. Manželé Klečkovi odsud zajišťovali spojení s exilovou vládou v Londýně dlouhých šestnáct měsíců. Jejich nejbližším spolupracovníkem byl Klečkův přítel a odbojář amerického původu André Regenermel.

Maskovaná anténa stála na dvorku a vysílačku schovala skupina nejdříve do kůlny, pak ji přenesla do jednoho z pokojů. Na konci května 1941 však na její činnost přišlo gestapo.

Jindřichu Klečkovi se podařilo utéct do Modřan, ale mezi deseti zatčenými se ocitl i Regenermel. Při krutých výsleších nikoho nevyzradil a při převozu do sídla gestapa v Petschkově paláci se dokonce pokusil o útěk. S pouty na rukou se mu podařilo doběhnout až téměř k hlavnímu nádraží, několik kolemjdoucích ho však Němcům pomohlo chytit.

V září 1941 byl hrdina odboje bez soudu zastřelen v kasárnách v Ruzyni. Dostalo se mu smutného prvenství stal se vůbec prvním americkým občanem popraveným nacisty.

Co říká starostka Prahy 4 Irena Michalcová?
Hodkovičky jsou specifickou a unikátní částí Prahy 4. S dalšími čtvrtěmi naší městské části je spojuje nejen fakt, že byly kdysi připojeny k Velké Praze a po různých administrativních a teritoriálních veletočích skončily a zůstaly součástí Prahy 4, ale hlavně to, že ve středověku byly majetkem Vyšehradské kapituly. Víceméně stejný nebo podobný je také původní zemědělský a zahradnický způsob obživy jejích obyvatel. Dnes tu na ploše dvou kilometrů čtverečních, v krásném přírodním prostředí, žije 3500 obyvatel Prahy 4, věřím, že šťastně a spokojeně. 
Irena Michalcová.

Věděli jste že…

… svou vilu měl v Hodkovičkách také režisér Martin Frič. Postavil ji architekt Ladislav Žák, který dal budově zaoblený tvar s pásovými okny a několika terasami. Vila je dnes památkově chráněná a patří k vrcholům funkcionalismu v Česku.

… Hodkovičky jsou místem, kde se v roce 1978 odehrála jedna známá česká vražda. Čtyřiadvacetiletý Antonín Vorel, kterého nechali kvůli dřívějším sexuálním útokům vykastrovat, zde ze vzteku nad svým osudem zavraždil škrcením a 34 ranami nožem zmatenou seniorku, která špatně vystoupila z autobusu a bloudila po okolí.

… nechvalně proslulým obyvatelem Hodkoviček byl komunistický politik Miroslav Štěpán, který v roce 1989 nařídil brutální potlačování protirežimních demonstrací. Kvůli tomu byl odsouzen ke dvěma letům vězení a pražské úřady ho z vily vystěhovaly. Místo Štěpána se do ní nastěhoval herec Jan Potměšil.

Kam se podíváme příště?
Příští pátek se seriál Pražského deníku Jak jsem žili v Československu podívá do Střešovic. Máte doma zajímavé snímky této čtvrti z let 1918-1992 nebo byste chtěli vyprávět a podílet se tak na vzniku seriálu? Obraťte se na nás prostřednictvím e-mailové adresy redakce.prazsky@denik.cz.