Jak probíhal porod ve středověku, by si dnešní novopečené maminky určitě nechtěly vyzkoušet. Nyní máme moderně vybavené porodnice i neonatology, kteří se snaží zachránit děti malé jako mužská ruka. V minulých staletích vypadaly porody jinak. Kromě křiku a tolik očekávaného pláče to totiž často bylo také umírání. A to jak dětí, tak maminek. Ještě v 18. a 19. století se dvou let nedočkalo až 60 procent dětí.

Jedinou pomocí kromě víry byly porodní báby

Problémy způsobovaly nemoci, dvojčata, ale nejčastěji akutní potřeba císařského řezu, který je dnes tolik obvyklý. „Hlavní komplikací byl nepoměr mezi velikostí pánve a hlavičkou dítěte, řada porodů tak byla principiálně neproveditelná," popsal Prokop Remeš, gynekolog a zároveň jeden z autorů výstavy.

Jedinou pomocí kromě víry, ať už křesťanské či jiné, byly porodní báby, dnes označované jako porodní asistentky. Porody se odbývaly doma, báby tak byly po dlouhá staletí mnohem důležitějšími svědky rození než lékaři.

Ženy za život porodily průměrně 8 až 12 dětí

„Fungovaly odnepaměti, první zmínky nalezneme už v Bibli. Byly to většinou zkušené sousedky, které si navzájem pomáhaly," uvedla jedna z autorek výstavy Pavla Stádníková. Porodní báby za svou práci dostávaly pouze naturálie, jako bylo jídlo či pití. Ženy za život porodily průměrně 8 až 12 dětí. Babictví tak bylo vlastní zejména těm starším, maminky by si totiž těžko nechaly radit od někoho mladého, který ještě nemá zkušenosti.

Bába Ludmila

Mladé dívky tak často chodily často se starší porodní bábou, která je postupně zaučovala. Tak to bylo i v případě Ludmily Kapalínové ze Sobína, z malé vesnice, která je dnes součástí městské části Praha Zličín. Právě jí je věnovaná polovina výstavy. „Pocházela z deseti dětí, sama jich pak porodila jedenáct," vypráví Stádníková.

Ludmila se ve svých 44 letech, tedy v roce 1824, rozhodla, že půjde do Prahy na studia, aby mohla být porodní bábou. Teprve od roku 1804 totiž pro ně byla zavedena povinnost projít jednosemestrálním kurzem na pražské univerzitě. „Obsahoval teoretickou a praktickou část, ta probíhala v porodnici u Apolináře," uvedla Stádníková.

Báby měly v případě nouze dítě pokřtít

Ludmila se tak stala žákyní Antonína Jungmanna, bratra známého jazykovědce Josefa a zároveň jednoho ze zakladatelů moderního porodnictví u nás. Bábou se pak stala na osmnáct let a pomáhala přibližně u 180 porodů, a to na panství Tuchlovice a v přilehlých vesnicích. V současnosti se jedná o západní hranici dnešní metropole.

Kromě asistence měly báby i jiný úkol, a to dítě v případě nouze pokřtít. Pokud to totiž vypadalo, že novorozenec nepřežije, bylo třeba zajistit mu následné spasení. „Nekřtěňátko bylo pro rodinu katastrofa," vysvětlila Stádníková.

Doma nebo v nemocnici?

Tradice porodních bab se drží až do současnosti a stále častěji se ozývají hlasy, které vyzdvihují porody doma. Po dlouhou dobu se navíc v porodnicích umíralo daleko častěji než doma. Lékaři často totiž chodili mezi porodnicí a pitevnou, hygiena rukou nebyla taková, jako je dnes. Ženy pak umíraly na tzv. horečku omladnic, děsivá záležitost," vysvětlil Remeš.

To už dnes ale samozřejmě nehrozí. Po celá staletí také platilo, že rizikovější byly porody ve městě než na venkově. „Můžeme se dohadovat, proč tomu tak bylo, v Praze se ale kumulovala chudina, také tady sídlily nemoci, na venkově bylo celkově zdravější prostředí," okomentovala Stádníková.

Císařský řež 

V Praze se údajně měl uskutečnit i historicky první císařský řez, který přežilo jak dítě, tak i matka. „V historii jsou náznaky, že se jednalo o jednu manželku krále Jana Lucemburského, ale z medicínského hlediska, to vůbec není jasné," přiblížil Remeš. V dané době totiž nebyla ani anesteziologie, lékaři ani neuměli zašívat rány. „Zřejmě se domnívali, že je už mrtvá a pokusili se zachránit dítě. Traumatickým šokem se následně probudila," dodal.

Výstava o porodnictví. Infografika.