J. Vávra: Šéfoval novinám, co tepaly Kalouska. Teď jsou spojenci

V našem seriálu neformálních rozhovorů s lidmi, kteří jsou ve vedení Prahy, to byla zdaleka nejpolitičtější debata. Sám ostatně na stránkách magistrátu v kolonce záliby na prvním místě uvádí práci. Kolem práce se to všechno točilo. Přesto mě několikrát překvapil. Poprvé se mu to podařilo hned na začátku, když k místu našeho povídání zvolil bar pár kroků od magistrátu. Disko hudba v pozadí a cigaretový kouř ve vzduchu, rozhodně žádný typický podnik, kde byste potkali magistrátního úředníka. „Na to taky sázím. Je tady možná hluk, ale paradoxně se tu člověk nají nejvíc v klidu. Je to totiž jedno z mála míst v okolí magistrátu, kde máte skoro jistotu, že nepotkáte nikoho, kdo s vámi bude chtít něco řešit," říká.

Jakkoli se mi jevíte být politickým realistou, v politice jste poměrně krátce. Zastupitelem jste teprve od roku 2010. Valnou většinu 90. let jste přitom pracoval v médiích, od roku 2000 jste pak čtyři roky šéfoval časopisu Květy. Není vám po novinách smutno?

Samozřejmě se vám to občas stane. V novinách jsem toho zažil hodně, když fungoval ještě Český deník a následně týdeník, dávali jsme si vždycky závazek, kterého politika zrovna ulovíme. Bylo to příjemné, prehistorické období české porevoluční žurnalistiky a tehdy by mě asi nenapadlo, že se jednou objevím v politice.

Co je časově náročnější?

Ve chvíli, kdy něco děláte naplno, je to ve výsledku skoro jedno. Ale je fakt, že v novinařině víc platilo heslo: Nejlepší inspirací je termín. Politika naproti tomu je z hlediska termínů naprosto nepředvídatelná, nic se nedá naplánovat. Přijdou povodně, pak je pro změnu 50 tisíc lidí bez vody, hrozí black out, do toho vás podrazí koaliční partner, a když už to na komunální úrovni nějak zažehnáte, padne vláda.

Jaký má změna vlády na vás v Praze dopad?

Velký, protože řadu věcí máme rozjednaných na ministerstvech. Když přišla nová vláda, museli s tím začít znovu. A co nevidět asi přijde další… Takže nás toho dost možná čeká zase.

Vzpomínal jste, že když jste ještě pracoval v novinách, tak trochu jste lovili politiky. Kdo byl váš největší zářez?

Zářez to byl spíš kolektivní než můj, ale vím, že když ještě Český deník začínal, odpálili jsme kauzu privatizace knižního velkoobchodu, v níž figuroval Miroslav Macek. Poměrně půvabné pak byly války se stávajícím a současným prezidentem, jejichž opoziční smlouvě jsme se věnovali dost do hloubky. V deníku i v Annonci, která patřila do stejného vydavatelství, vycházel tehdy v záhlaví novin po čtyři roky nadtitulek, který by si už dnes asi leckdo netroufnul pustit: „Václav Klaus a Miloš Zeman jsou prolhaný šmejdi."

Kdo s tím přišel?

Umístil to tehdy vydavatel a po celou dobu opoziční smlouvy to tam zůstalo, aniž by se někdo soudil. Opoziční smlouva byla tak překvapivá, že se asi nikomu nechtělo takový názor u soudu napadat. Konečně, dědictví této smlouvy podle mě neseme stále. To, co se dnes děje, smlouva započala. Vytvořila systém zvláštních kmotrů, strejdů a tetiček,  s kterým bojujeme dodnes.

A zrovna s takovým světem se vám zachtělo bojovat?

Vstup do TOP 09 byl vyvrcholením toho, že jsem si pět let říkal, jestli by nebylo dobré – poté, co jsem si ulevil od politických deníků a týdeníků – přestat nadávat a přiložit ruku k dílu. Takže když se objevila kombinace Schwarzenberg – Kalousek, přišlo mi to jako docela potenciální spojení.

Vy jste ale s Miroslavem Kalouskem dlouho prý nebyli zrovna kamarádi…

Měli jsme spolu nějaké střety. Jeden redaktor kdysi napsal takovou humornou – tehdy ovšem naprosto vážně přijatou – zprávu, že Miroslav Kalousek obchoduje na ministerstvu obrany s bojovými látkami a biologickými zbraněmi, že má antrax a podobně. Ověřený zdroj zprávy jsme k dispozici samozřejmě neměli, a i když ani na ministerstvu nic nenašli, kolega na svém trval a tvrdil, že to přes noc nejspíš vylili do kanálu. Byla to blbost, ale Miroslav Kalousek si nás pak moc dobře pamatoval, takže když jsme se po letech potkali, bylo to docela veselé.

A dnes se o vás naopak říká, že jste Kalouskův muž.

Myslím, že si vzájemně důvěřujeme, ale takovou nálepku bych rozhodně nepoužil. Říkám, že jsem muž TOP 09, vážím si obou čelných představitelů naší strany.

S jakými ambicemi jste šel do pražské politiky?

Udělat tady trochu pořádek. Protože jak já nebo moji kolegové z branže, pokud jsme se kdy hlásili do nějakých výběrových řízení, jsme nikdy žádné nevyhráli. Přestože jsme splnili všechny předpoklady: kvalifikační, cenové i další.

Uvedl byste nějaký konkrétní příklad?

Byly jich desítky a nerad bych už dnes někomu křivdil. Šlo o polostátní podniky, zdravotnická zařízení, města… I když jsme vždy věděli, že máme skutečně dobrou nabídku, reference, znalost prostředí, cenu, přesto vítězila vydavatelství, která vznikla týden předtím a nevydala nikdy ani jídelní lístek. Bylo mi jasné, že jde o praxi, která není běžná jen v Praze, takže jsem si řekl, že je třeba něco změnit.

A máte pocit, že se vám to daří?

Mám pocit, že jsme vyrazili správnou cestou. Ale rozhodně to není pocit uspokojení. Konečně jsme dořešili zablokovanou dostavbu Blanky, Ústřední čistírnu odpadních vod, kde se po 15 letech tahanic konečně začne stavět něco, co Praha potřebuje. Podařilo se nám pročistit pražskou taxislužbu, grantový systém v kultuře je též mnohem lépe přijímaný. Zatímco v časech Milana Richtera to vypadalo, že se radní stanou předmětem defenestrace, letos to proběhlo bez jakýchkoli rozruchů. Taktéž kolem sportovních grantů se nic dramatického neděje.

Přemýšlím, jestli se o tom bavit, ale asi ano. Sám jste už zmínil otřepané slovo „kmotr". Kdo to vlastně podle vás je?

Kmotr je pro mě znakem nečistoty politiky a přímým důsledkem opoziční smlouvy. Jestliže literární postava kmotra vděčí za svůj vznik spisovateli Mariu Puzovi, ten náš český kmotr za svůj vznik vděčí Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi.  Domnívám se, že nebýt opoziční smlouvy, žádné kmotry bychom tady neměli. Případně, byli by tady jen kmotříčci. Podhoubí vzniklo tehdy, kdy se přestaly respektovat výsledky voleb a místo toho se začaly dělat politické handly.

V posledním zhruba roce a půl, počínaje zatčením Davida Ratha přes letošní razii na Úřadu vlády, to vypadá, že se přece jen něco mění. Jedni to označují za boj proti oněm kmotrům, druzí se pozastavují nad postupem státních zastupitelství. Jaký na to máte názor vy? Dopadá ruka zákona na velké ryby nebo na ty, co David Rath označil jako „čudly"?

Bohužel, nemám z toho dobrý pocit. Protože jak jsem pochopil z poslední kauzy, která měla za následek pád vlády, větší problém jsou poblázněné asistentky a sekretářky, které chodí žádat o pomoc vojáky, co v lehkém zblbnutí, že za nimi přišla blondýna v nesnázích, udělají cokoli. A pak je to stojí pověst, kariéru, jsou prakticky odepsaní. Zatímco kterémukoliv pražskému kmotrovi se nestane vůbec nic. Kdyby to nevedlo k pádu vlády, byla by to sranda, ale takto je to další ukázka marasmu, který prorostl do české společnosti.

Na začátku jsme se bavili o práci. Měl jste čas udělat si přes léto dovolenou?

Ano, odjel jsem na dvanáct dní do Turecka, protože jsem usoudil, že pokud tady zůstanu, nebudu už schopen dělat vůbec nic. Vzal jsem tedy děti a vyrazil k moři. Čtyři dny po návratu už má člověk sice pocit, že dovolená byla někdy před rokem, ale to k tomu patří.

O dovolené myslíte zase na práci, nebo se dokážete uvolnit?

Naučil jsem se vypínat. I mobil. Signál jsem v Turecku sice měl, ale celkem mizerný, k internetu se dostanete pouze z lobby baru, který je plný yuppies. Takže jsem přišel, podíval jsem se na ně, uvědomil si, že nejsem jako oni a šel zase zpátky k vodě. Bylo příjemné dvanáct dní se věnovat pouze dětem. Popravdě, během roku to často zanedbávám.

Příští týden přineseme rozhovor s radní Evou Vorlíčkovou. Ženou, která na magistrátu zdědila mimo jiné nepopulární agendu kolem opencard.