Nejdřív začalo být špatně manželce. Den po výskytu prvních příznaků jsme zamířili na „drive-in“ testovací stanoviště na okraji Prahy. Celá procedura se odehrála pohodlně a rychle. Ve stejné době se i u mě dostavil pocit neurčité slabosti, jenž se přes noc transformoval do horečky, zimnice a nepříjemné bolesti hlavy. Sobotní esemeska z laboratoře ukončila naše naděje, že bychom snad mohli být negativní a zasaženi pouhou chřipečkou.

Následujících 24 hodin přečkala rodina v „režimu letadlo“. Starší dcera (tři a půl roku) předchozí večer usnula nezvykle brzy (cestou z testu) a první kritický den se probudila už v pět.

Já jsem následujících zhruba 30 hodin spal, kdykoliv to šlo. Mezitím jsem vůči dceři vykonával jen ty nejnutnější úkony a zároveň jí rozdával instrukce ohledně její sebeobsluhy a drobné asistence rodičům (typicky „dones mi prosím paralen“). Byl jsem poměrně překvapen, kolik toho takové dítko zvládne.

Testy v porodnici neproběhly

Žena strávila tento čas kromě stonání kojením mladší dcery, kterou jsme si přivezli z porodnice týden před nástupem „koronáče“. Naštěstí ve chvílích, kdy bylo nejhůře mně (teplota kolem 39 stupňů), zažívala žena dočasnou úlevu a domácnost tak mohla alespoň trochu fungovat.

Ještě než testy prokázaly pozitivitu na covid-19 rovněž u mě a starší dcery, uvažovali jsme o zdroji nákazy. Jako nejpravděpodobnější se dosud jeví nejmenovaná pražská porodnice. Ženu tam před příchodem mladší dcery na svět ani po něm netestovali.

Pokoj na „šestinedělí“ pak sdílela s paní, která neprojevila příliš osobní zodpovědnosti. Z jejího telefonátu s matkou vyplynulo, že mají koronavirus v rodině. Na příjmu v porodnici se o tom ale nikdo evidentně nedozvěděl…