„Rozšířená zvědavost” - tak nazýval Ivan Miloš Havel svou touhu po poznání, kterou se rád nechával vést. „Vždy jsem toužil dozvídat se věci mimo svůj obor, poznávat něco, co ještě neznám,“ uvedl ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.

Zvědavost a radost z poznávání v něm odmalička probouzelo rodinné prostředí, jež podporovalo náklonnost k vědě stejně jako k umění. Maminka Božena vystudovala kunsthistorii ve Vídni a jejím koníčkem byly ilustrace vědeckých textů, dědeček, všestranný Hugo Vavrečka, působil jako manažer u firmy Baťa. „Říkali jsme mu ,děd Vševěd‘,“ usmívá se Ivan M. Havel. „Miloval jsem, když mi vysvětloval, jak fungují různé stroje. Kreslil mi dynamo, lodní šroub či elektromotor a vysvětloval, jak pracují. Vždycky jsem škemral: ,Ať mi dědeček vysvětlí stroječek!’“ Strýc Miloš Havel, filmový producent, vnášel do rodiny bohémského ducha a otec Václav M. Havel, jenž proslul jako stavitel areálu Barrandovských teras, budovatelské nadšení. „Vštěpoval nám, že slovo podnikatel není nadávka, že to je člověk, který něco vytváří. A nedělá to jen pro peníze, ale pro samotný smysl té věci.“

V době jeho nejútlejšího dětství trávili čas střídavě v domě č. p. 2000 na Rašínově nábřeží a v letním sídle na Havlově, kam se uchýlili také po bombardování na konci války. Ivan v místních lesích nacházel první předměty svého vědeckého zkoumání - brouky. Četl knihy o tom, jak je správně preparovat, a vášeň pro brouky jej držela až do doby dospívání. „Pak mi těch zvířátek začalo být líto. Začalo mi vadit je usmrcovat. Dnes nanejvýš plácnu komára, který příliš obtěžuje.“

Nešlo o to, o čem se mluví, ale že se mluví volně

Po únorovém převratu roku 1948 se situace rodiny změnila. Komunisté znárodnili palác Lucerna a nakonec nedodrželi ani původní slib, že tam otce nechají pracovat jako ekonoma. Matka se snažila vylepšit finanční situaci rodiny prodejem šperků a později si hledala různá přechodná zaměstnání. Ivan Havel začal studovat, stejně jako jeho bratr, na elitním chlapeckém gymnáziu, poděbradské Koleji Jiřího z Poděbrad. Jenže v roce 1950 je vyloučili a Ivana čekala anabáze po různých základních školách. Nakonec nastoupil do učení na jemného mechanika a bylo mu umožněno, aby chodil také na večerním gymnázium. Veškerý jeho čas pro příští tři roky tak zabralo studium – přes den na učilišti a večer na gymnáziu, kde ho nakonec nechali i odmaturovat.

I v době, kdy bratři Havlovi neměli přístup k oficiálnímu univerzitnímu vzdělání, je obklopovala celá řada inspirativních osobností. Patřil k nim Ilja Kříženecký, astronom Hubert Slouka, Otto Wichterle či deskriptivní geometr a svobodný zednář, profesor František Kadeřávek. Okruh zajímavých lidí brzy doplnila také skupina Šestatřicátníků, mladých intelektuálů a umělců narozených kolem roku 1936, s nimiž se Václav Havel scházel v kavárně Slavia. Chodil sem básník Jiří Kolář, literár Josef Hiršal, literární vědec Václav Černý, malíř Kamil Lhoták či překladatel Zdeněk Urbánek. „Nepatřil jsem mezi ně, ale býval jsem připuštěn k jejich rozhovorům,“ vzpomíná Ivan Havel. „Nebylo ani tak důležité, o čem se mluví, ale že se mluví volně.“

Pod jejich vlivem se i Ivan Havel pustil do literární tvorby. Výsledkem byla fantaskní novela Arsemid, která vznikala od druhé poloviny padesátých let.
Jeho dalším příspěvkem do světa literatury se stalo slovo „ptydepe“, které do dnešních dnů zlidovělo jako výraz pro nesrozumitelný úřední jazyk, bezobsažnou mluvu frází či synonymum orwellovského newspeaku. „Pod vlivem absurdního divadla jsem si chtěl vyzkoušet něco podobného. Napadlo mě, že napíšu divadelní hru, ve které se bude mluvit nesrozumitelným jazykem. Po nějaké době se mi bratr ozval, že by to chtěl použít v nějaké hře. Byl jsem překvapen, když se ptydepe nakonec dostalo i do slovníků,“ usmívá se Ivan M. Havel. Jeho ptydepe poprvé zaznělo na prknech Divadla Na zábradlí ve hře Václava Havla Vyrozumění.

A ještě jednou vstoupil svou kreativitou do světa umění - když ho Václav požádal, aby pro inscenaci Krále Ubu v Divadle Na Zábradlí zhotovil zvláštní mechanickou dekoraci. „Chtěl, abych jim pro toto představení vyrobil patafyzický stroj, který nemá žádný praktický účel,“ vzpomíná Ivan M. Havel. „Nasbíral jsem doma v kredenci různá síta, vařečky, kvedlačky nebo kuchyňskou váhu. Z těchto objektů jsem sestavil stroj, který poháněl malý motorek.“

Bolševici uštipovali svobody po kouscích

Po velkém úsilí se Ivanu Havlovi přece jen podařilo dostat se na vysokou školu, večerně vystudoval elektrotechniku na ČVUT. A v době politického uvolnění v druhé polovině 60. let dokázal něco u nás tehdy neslýchaného: získal stipendium na univerzitě v kalifornském Berkeley. „Tehdy pro nás Amerika byla něco jako Mars, něco šíleně vzdáleného, nedostupného, vlastně neexistujícího,“ popisuje své pocity, když si hledal Berkeley na mapě. Tématem disertační práce, na níž měl v Berkeley pracovat, byla metateorie programovacích jazyků – průsečík kybernetiky a teoretické matematiky. „Kromě matematických přednášek jsem ale chodil na všechno možné, buddhismus, filozofii i umění,” dodává.

Setkával se tu s českými krajany, on sám však o emigraci neuvažoval: „Samozřejmě, i mně tato otázka byla mnohokrát položena. Ale rozhodl jsem se, že patřím sem, do Čech. Rodinné důvody, ostrůvky kamarádů, to vše bylo důležité.“

Když se v roce 1971 vrátil do Československa, přijížděl do zcela jiné země. Na studia odešel v období relativního uvolnění, vrátil se do tvrdé normalizace:
„Během těch tří let se lidé změnili. Ta proměna nebyla ze dne na den, bolševici uštipovali svobody po kouscích. Postupně lidi zmanipulovali – vnukli jim myšlenku, že když se budou zajímat jenom o své soukromí, bolševik je nechá na pokoji.“

Situace byla nová i v tom, že najednou už neměl kádrové potíže kvůli buržoaznímu původu, ale kvůli bratru Václavovi. „O Vánocích 1976 se u nás bratr zastavil. Řekl nám, že se chystá jakási velká věc, že to bude choulostivé a že doporučuje, abychom to nepodepisovali,“ líčí Ivan M. Havel, jak se dozvěděl o prohlášení Charty 77. Ivan Havel tedy Chartu 77 v první vlně nepodepsal a později už se mu do toho nechtělo: „Nezdálo se mi vhodné podepisovat to v nějaké třetí řadě.“

Zvědavost a touha po vědění, která ho poháněla celý život, ho přivedla k organizaci bytových seminářů, jejichž společným jmenovatelem se stalo setkávání lidí z různých oborů. “Chodili tam lidé z nejrůznějších prostředí, disidenti, lidé z šedé zóny, lidé, kteří běžně přednášeli na univerzitě nebo pracovali v Akademii věd,“ vzpomíná Ivan Havel.

V roce 1979 převzal organizaci vydávání samizdatové Edice Expedice. „Řada zakázaných autorů přestala psát, protože neměli šanci na vydání. Samizdatová vydavatelství jim dala novou motivaci k psaní, zbavila je letargie, protože jejich díla byla nyní – aspoň ,jakoby‘ – vydávána, měla vazbu a šířila se mezi lidmi,“ popisuje Ivan M. Havel význam edice Expedice, která vydala celkem přes dvě stovky titulů. Právě v souvislosti se samizdatem byl Ivan Havel zatčen během velkého zátahu na disidenty v roce 1981. Za pár dní ho sice propustili, ale až do listopadu 1989 nad ním jako Damoklův meč viselo obvinění z podvracení republiky, za které mohl být odsouzen na tři až deset let.

Nežil jsem ve stínu svého bratra

Ke konci osmdesátých let Ivan Havel vnímal proměnu atmosféry ve společnosti. Za velmi významný považoval moment, kdy Prahou proudili občané bývalé NDR a nechávali v ulicích města své trabanty, aby mohli uprchnout přes zeď na západoněmecké velvyslanectví: „Mít auto, to v té době něco znamenalo, v každé rodině to byla svátost. A oni ta auta tady nechávali a skákali někam přes zeď… Obyvatelé Prahy si díky tomu všimli, že pro někoho je svoboda důležitější než vlastnictví auta.“
O pár měsíců později se již účastnil dění v koordinačním centru Občanského fóra. „Neměl jsem tam extra významnou funkci,” říká skromně, ale řada jeho tehdejších spolupracovníků poukazuje na jeho důležitou úlohu: právě on vnášel do chaotické činnosti OF určitý řád.

Brzy poté ale využil příležitosti vrátit se naplno do světa vědy. Podílel se na založení Centra pro teoretická studia, stal se šéfredaktorem časopisu Vesmír a přizval ke spolupráci vědce, kteří do té doby z politických důvodů neměli příležitost vyniknout.

O kandidatuře Václava Havla na prezidenta se Ivan M. Havel dozvěděl až ve chvíli, kdy byl jeho bratr rozhodnut ji přijmout. Podle jeho slov Ivana Havla kandidatura odřízla jeho bratra jak od Občanského fóra, tak od jeho širší rodiny. „Vytvořil se kolem něj takový tým, který se staral o jeho prezentaci. Uzavřeli se s ním do prvního patra Špalíčku,“ popisuje Ivan Havel. Podobné to bylo i v jejich společné domácnosti: „Sice jsme ještě pár týdnů bydleli v tomtéž bytě, ale to nehrálo roli. Ráno ho odvedla ochranka a večer ho zase přivedla. Nebyl klid na nějaký rozhovor.“

Ivan M. Havel nikdy neměl pocit, že by žil „ve stínu“ svého bratra Václava, připouštěl však, že mnoho lidí mu to v komunikaci dávalo znát: „Snadno poznám, když se ke mně někdo chová až nápadně tak, aby bylo zřejmé, že mě do toho stínu nestrká. A někdo mě tam strká automaticky, zcela samozřejmě.“ On sám jako bytostný vědec se snažil dívat se sám na sebe i svět okolo s odstupem a sebereflexí. „Vždy a na všechno se dívat z odstupu, z ptačí perspektivy. Nebýt v tom po uši namočen a reflektovat se jako jedinec i jako společnost. Dívat se na sebe sama a nepropadnout ani pýše, ani sebeostouzení,“ doporučuje.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.