Inspicient: Rychle jsem zjistil, že moje místo je za scénou, nikoliv na ní

Třiatřicetiletý Zdeněk Diviš má za sebou zajímavou životní cestu. Narodil se v Bludově v malé vesničce poblíž Šumperka. Nejprve se vyučil stolařem, posléze odmaturoval. Pak se vrátil k řemeslu a živil se výrobou nábytku. Jeho touha po vzdělání ale byla silnější, odešel proto do české metropole studovat na inženýra životního prostředí. A tam se jeho cesta pootočila k divadlu.

Zdeňku, jak jste se dostal k inspici?

Během studií jsem sháněl brigádu. Můj kamarád ze střední školy dělal produkčního v Divadle v Celetné a potřeboval pomoct postavit a zbourat kulisy. Tak jsem tam párkrát přišel, líbilo se mi tam. Zrovna se uvolnilo místo inspice. Slovo dalo slovo a já už v divadle zůstal.

Většina divadelních adeptů má ambice stát se hercem nebo režisérem. Netáhlo vás to k těmto oborům?

Herecké ano. U nás doma jsem totiž hrával ochotnické divadlo. Velmi rychle jsem ale zjistil, že moje místo je za scénou, nikoliv na ní.

Co je to inspice?

O tom jsem přemýšlel. V našem útulném divadle je to trochu jiné. Inspicient na velkém divadle je člověk, který sedí u mikrofonu a říká, který herec jde na scénu, kdo se má připravit a podobně. Zatímco u nás dělá inspicient spoustu dalších profesí. Například staví a bourá kulisy, zároveň je rekvizitářem. Když je potřeba udělat štych světlem, tak u něj musí být. No, a pokud je někde malá rolička, tak si i zahraje. Samozřejmě gró jeho práce je v organizaci představení.

Jak funguje vaše spolupráce s režiséry?

Atmosféra v Celetné je přátelská až rodinná. Spousta věcí se za ta léta ví a nemusí se řešit. Nová hra začíná od čtených zkoušek a u nich, i u všech hraných, samozřejmě jsem. Pomáhám výhradně organizačně. Trochu se má práce prolíná s produkcí. Ta zajistí, aby herci na zkoušce byli, a já organizuji přímo plac. Pomáhám i vymýšlet rekvizity a konzultuji scénu a podobně. Vizi ale má vždy pouze režisér, já mohu pomoci jen v detailech.

Při zkoušení mohou nastat i konflikty. Jak se v té chvíli chová inspicient?

Vyloženě vypjatou situaci jsem nezažil. V našem divadle je výhodou, že v něm prakticky nikdo nemá pevné angažmá, a proto není unavený kolektivem. Je v něm skupina lidí, která si rozumí. Samozřejmě přijde na řadu únava i nervozita. Inspicient by měl být pevným bodem zkoušky. Vše by měl řešit v klidu a své emoce by na sobě neměl dát znát.

Jak prožíváte premiéru?

Asi ne tak intenzivně, jako herci. Jde ovšem vždycky o větší stres. Člověk je bdělejší. Pocit štěstí mám po dobré premiéře, ale i po každém povedeném představení.

Herci vyprávějí, že mají černou noční můru v podobě prošvihnutého představení. Máte i vy nějakou?

Ano, před představením dopilováváte poslední věci, zvoníte na zvonek, posíláte inspektorky hlediště, aby pustily diváky do sálu. Říkáte hercům, za jak dlouho se začíná. No a v tom mém hrůzném snu všechno probíhá a najednou otevřu dveře na scénu, kde mají být připravené kulisy a ono je holé. To se mi pak znovu těžce usíná. (směje se)

Herec chce hrát Hamleta. Máte i vy svůj divadelní sen?

Nemohu jmenovat jeden titul nebo jednoho autora. Chci se podílet na dobrých představeních. Pokud jsou navíc hojně navštěvovaná, je to třešinka na dortu pro nás všechny.

Navázal jste v divadle nějaká přátelství?

Po deseti letech, co jsem v Divadle v Celetné, v něm najdu vztahy, kterým mohu říkat přátelství. I to je důvod, proč jsem stále v něm. Nyní už mám dobré zaměstnání, když pracuji jako projektový manažer ochrany vod ve Státním fondu životního prostředí. Do divadla tak nedocházím primárně za výdělkem.

Pomohla vám nějak inspice ve vašem oboru?

Určitě tím, že je úplně odlišná. Tím se misky vah srovnají. Obojí se mi pak zvládá podstatně lépe.

Dá se inspicí uživit?

Ano, pokud bych dělal u nás v divadle všechna představení, tak by to šlo.