Musíme změnit myšlení, řekl Deníku šéf inovačního institutu Bohumil Kartous

S jakým rozpočtem budete pracovat v následujících letech?
Budeme se ucházet o implementaci krajského akčního plánu ve vzdělávání, což je jakýsi penězovod dotací z operačního programu Věda, výzkum, vzdělávání. Pro Prahu je tam alokováno přes půl miliardy korun. To je zdroj, o který budeme usilovat. V současnosti institut pracuje s rozpočtem v řádu desítek milionů korun. A předpokládáme, že to v příštích letech budou vyšší stovky milionů. Má představa je, že budeme vyhledávat funkční inovace, které už ověřily svou životaschopnost a budeme tak i rozumně hospodařit. Neradi bychom znovu vymýšleli kolo.

Sám sebe jste představil jako profesionálního provokatéra veřejné diskuze. Ve vašem životopisu je řada poradenských funkcí. Teď máte ale novou roli manažera. Zůstanete i tím „provokatérem“?
Bude mi 43 let. Je pravděpodobné, že jsem si zkušenost onoho „provokatéra“ už dostatečně osvojil a je pravda, že hledám něco nového. Že je to pro mě určitá výzva. Nejsem ale manažerstvím zcela nepolíbený. V organizaci EDUin jsem vedl menší tým lidí, který se zabýval komunikací a analýzou. Jinak z profesionální provokatéra se nejspíš stanu víc profesionálním moderátorem veřejné diskuze. V PII bych rád nastavil realistickou vizi, která v sobě bude obsahovat něco, co třeba není úplně běžné. Praha má kupříkladu obrovský deficit v tom, jak nejrůznější aktéři, kteří se pohybují na poli inovací, nejsou vzájemně propojeni. Vidím velkou příležitost v tom toto napravit a vytvořit nějakou funkční síť.

Odborné školy zatraktivňují „superučebny“. Automechanici zkouší i crash testy

Můžete být konkrétnější?
Máme tady například zapsaný ústav Kampus Hybernská, kde se schází hlavní město a Univerzita Karlova. Proč tam ale nepřidat středoškoláky. Z některých středních škol vím, že by zájem byl. S některými organizacemi bychom zase rádi navázali spolupráci i třeba na jiné úrovni. V Kampusu Hybernská působí Institut cirkulární ekonomiky, jehož práce zase velmi úzce souvisí s naplňováním cílů udržitelnosti, které jsou vetknuty do strategických dokumentů Prahy. A dokáži si představit, že společně budeme pracovat na projektech, které zlepší zdejší životní prostředí a učiní ho udržitelnější. Chtěl bych hledat různé cesty a propojovat aktéry, což je něco, co jsem dělal i v minulosti. V řízení institutu se o to budeme snažit v tandemu se zkušenou projektovou manažerkou. Já budu usilovat o naplňování vize takovým způsobem, aby institut nebyl jen další organizací řekněme úředního charakteru a pouhý průtokový ohřívač peněz.

Ve své úvodní prezentaci po jmenování ředitelem jste uvedl, že chcete v oblasti vzdělávání „přinést nápady, které fungují“. Máte nějaký příklad?
Smíchovská střední průmyslová škola je dle mého názoru výkladní skříň nejen pražských, ale všech českých odborných škol. Nejen, že se za několik málo let dokázala změnit z „klasické průmyslovky“ na školu převážně nabízející IT studijní obory. To znamená, že velmi citlivě sleduje trendy nejen v průmyslové oblasti, ale i ve službách. A reaguje na to nabídkou oborů, které jsou na pracovním trhu žádány. Ředitel Sáblík je velmi progresivní i v tom, že studentům skutečně umožňuje, aby mohli být aktivní participanti na tom, co škola dělá. Mohou se podílet na věcech, které zdaleka přesahují kurikulum či obsah vzdělávání.
Mohou stavět mediální dům, podílet se na projektech výrobního charakteru i na stanovování vize rozvoje školy. A to nejen tak, že sledují a naplňují instrukce, ale jsou sami realizátory, mají možnost rozhodovat. Škola pracuje intenzivně také s absolventy, což je nevídaná věc v českém prostředí. Desítky absolventů se podílejí na chodu školy, na výuce. To je přesně model školy, jak by podle mých představ měla vypadat v 21. století. Zmínil bych také gymnázium Na Zatlance a jejich v českém prostředí naprosto unikátní snahu diverzifikovat nabídku studia. Vytvořili nový studijní program, který se jmenuje Alt. Funguje už tři roky. Je to z pohledu českého školství velmi inovativní a je za tím obrovská práce. Byl bych rád, aby se na tyto školy nějakým způsobem upozorňovalo jako na příklady dobré praxe. To ale nestačí.

Návrat do škol: Děti jsou spokojené, rodičům vadí nástup na etapy

Budete se snažit příklady dobré praxe přímo šířit?
Úlohou našeho institutu je podle mě snažit se dlouholeté know-how těch „inspirativních“ škol prezentovat jako dlouhý proces, během kterého dochází ke konkrétním problémům a ty zkoušet popsat. Aby další zájemci o tyto inovace věděli, s čím se musí vyrovnávat. Důležité je také ukázat, jak probíhala práce s učiteli v těch konkrétních školách, jak je motivovaly, jakým způsobem změny implementovaly…
Protože ve většině případů je to podle mých informací tak, že si ředitelé nejdříve vyberou kolegy, kteří chtějí na něčem novém spolupracovat, a ostatní se pak na ně „nabalují“. To považuji za chytrou implementaci inovací přímo ve školním prostředí. Toto know-how podpoří školy v tom, aby mohly dál rozvíjet své inovace a zároveň tvořit určitou metodiku, kterou lze předávat dál. PII by se měl podílet na plánovaných aktivitách, mezi něž patří třeba právě předávání know-how těm ředitelům, kteří projeví zájem. A to by mohlo posouvat dál celé pražské školství. Protože upřímně řečeno ne všechny školy jdou tímto směrem. Některé jsou v tom ohledu řekněme více letargické.

Jaká je pro vás ideální škola současnosti z hlediska způsobu výuky?
Myslím si, že z lidí, kteří sledují vzdělávání z nějaké ptačí perspektivy, se mnozí zamýšlejí nad jedním úkolem - jak sebrat dobré zkušenosti škol a učitelů, kteří byli nějakým způsobem aktivní během uplynulého období distanční výuky. Nejsem zastáncem unschoolingu, ale něčeho, čemu se říká flexi schooling. To znamená, že studenti chodí část týdne do školy a nějakou třeba ne. V té době mohou pracovat na projektech – ať už individuálně či v menších skupinách. Celý den tak mohou strávit v nějakém silně edukativním prostředí, jako je třeba zajímavá galerie s programem. Na Zatlance mají týden, kdy pracují na projektech typu divadelní představení. Když jsem viděl výsledek v Meet factory, tak jsem nevěřil, kolik práce jsou studenti schopní udělat za čtyři dny. Dokázali představení nejen připravit, ale i odehrát na skvělé, řekl bych až profesionální úrovni. To je přesně to, co by měla progresivní a inovativní škola naplňovat.

Dá se tedy říct, že dal koronavirus „za pravdu“ zastáncům distanční výuky?
Tento typ výuky se podle mě v některých případech osvědčil a to dává školám, kde to nějak sledovali, šanci vzdělávání individualizovat. Třeba Vít Beran, ředitel základní školy v Kunraticích, přišel na to, a patrně není jediný, že mnoha jeho žákům vyhovuje distanční způsob vzdělávání. A uvažuje o tom, že by jim byla distanční výuka umožněna ve prospěch jejich vzdělávacího rozvoje. Jestliže uplynulé měsíce ukázaly, že výsledky dětí, i jejich aktivita, chuť a motivace během distanční výuky zesílily, tak by vnímavá škola měla toto nějakým způsobem umožnit. I současná legislativa takovou možnost dává. Dokážu si to představit pravděpodobně od druhého stupně ZŠ. Uplynulá zkušenost by tak mohla vést k individualizaci přístupu k jednotlivým žákům. Někomu to vyhovuje, nechť je mu to dopřáno v nějaké větší míře.

Zpátky do školy! Ale jak vyřešit všechna hygienická opatření?

Tvrdíte, že chcete v nové pozici posilovat vazby i mezi školami a byznysem. Firmy ale zároveň někdy tlačí na úzce zaměřené vzdělávání, s čímž také nesouhlasíte. Jak tyto dvě tendence skloubit?
Určitě to jde. Nemusíme se nutně potkávat tam, kde si nerozumíme. Pokud chce nějaká firma ohýbat vzdělávací systém ve prospěch své činnosti a nejde jí o nic jiného než o co nejlevnější získávání kvalifikované pracovní síly, tak to pravděpodobně zůstane na ní. Protože na takovém přístupu není nic inovativního. Potkávat se můžeme tam, kde se spontánně něco děje a vzniká. To jsem opět u myšlenky znovu nevymýšlet kolo.
Jeden takový projekt už mám konkrétně promyšlený a jsem v kontaktu s realizátory. Jde o kariérové poradenství pro firmy. Chtějí ho umožnit studentům středních a vysokých škol, aby se lépe seznámili s požadavky trhu práce v určitých oblastech. Nemělo by jít o firemní PR a marketing, ale o chytřejší způsob komunikace s nějakou hodnotou. Je velmi logické, že v rámci podpory vzdělávání bychom se sešli na takovém inovativním projektu, který by financoval zejména byznys, ale díky té přidané hodnotě by byl objektivní důvod pro to, aby se náš institut zapojil. Mohl by se postarat například o to, aby se projekt dostal na více pražských středních škol. Kariérové poradenství v kvalifikované formě totiž v českém středním školství dlouhodobě chybí.

Má pražské školství nějaké specifické problémy?
Problémy jsou společné pro celou vzdělávací soustavu v Česku. Třeba zvyšující se nerovnost způsobená socioekonomickým zázemím. O Praze se často mluví jako o velmi bohatém regionu. Už se ale nemluví o tom, že je tu řada takzvaných vnitřních vyloučených lokalit. Jde například o některá okrajová sídliště. Socioekonomická situace řady žáků je tam problematická a to zvyšuje bariéry – třeba v motivaci se vzdělávat a dosahovat vyššího vzdělání. Rostoucí nerovnosti ve vzdělávání jsou velký problém. Často skloňované je téma víceletých gymnázií, která podle mnohých právě rovnost v přístupu ke vzdělání narušují. Koncentrují se tam totiž převážně děti s vyšším socioekonomickým statusem. A zase největší podíl studentů na víceletých gymnáziích je v Praze. V určitých lokalitách odchází na víceletá gymnázia velký podíl žáků, což prohlubuje nerovnost ve vzdělávacím systému. Je otázka, jestli je správné těmto dopadům čelit.

Do města se vrací Němci i Slováci, říká šéf pražské turistické agentury

Co si o tom myslíte vy?
Osobně si myslím, že řešení spočívá primárně ve zvyšování kvality vzdělávání na druhém stupni ZŠ. S tím, abychom se snažili zabránit jevům, jako jsou různé speciální či nadstandardní služby, poskytované veřejnými školami pouze některým žákům kvůli tomu, že si za to jejich rodiče zaplatí. Role vzdělávacího systému je přece ve zvyšování sociální soudržnosti. Bylo by dobré se vyhnout situaci, kdy by v Praze mezi sebou jednotlivé společenské vrstvy vůbec nekomunikovaly a neměly představu jedna o druhé. V určitém ekonomickém vývoji by toto mohlo v následujících dekádách nastat.
Jinak si ale naopak myslím, že Praha má ve většině věcí velkou výhodu. Je zdaleka nejbohatším regionem Česka. Zřizovatelé zdejších škol, tedy městské části nebo magistrát, mají možnost přispívat svým vlastním školám nad rámec státního rozpočtu i fondů EU. Existuje tu nejpropracovanější a nejširší školská infrastruktura. Zdejší podmínky přímo volají po tom, aby se Praha stala velkou laboratoří inovací ve vzdělávání. Potenciál je tu obrovský a zatím z velké části nevyužitý.

Prvním a dosud jediným projektem inovačního institutu je takzvaný Smart Accelerator. Ten má v náplni práce celou řadu činností od mentoringu malých a středních podniků po podporu inovací v oblasti umělé inteligence. Vidíte na té široké škále aktivit nějakou spojnici?
Ano. V rámci Smart Acceleratoru by měla být stanovená nějaká prakticky proveditelná strategie provádění inovací napříč různými oblastmi. Měl by z toho vzejít nástroj, jak inovace v Praze lépe prosazovat, více systematizovat a propojovat do určitých platforem. Nejde jen o vzdělávání, ale vzdělávání tam nemůže chybět, protože je prvním článkem celé kauzality. Chceme-li být do budoucna inovativní, tak musíme v první řadě změnit myšlení respektive mindset (nastavení mysli – pozn. red.) u mladší generace.

Studenti stojí o práci na statku. Žádaní jsou i brigádníci na chmel či do lesů