Na veřejných školách v Praze se nejsnadněji adaptují cizinci, naopak děti s poruchou chování to mají v kolektivech nejtěžší. Nejméně zkušeností s inkluzí mají ve školkách. Vyplývá to z výzkumu, který si nechalo udělat hlavní město.
S integrací žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do třídních kolektivů má zkušenost zhruba 90 procent pražských škol. Stejné procento ředitelů se navíc domnívá, že se daří tyto žáky integrovat do kolektivu velmi dobře nebo spíše dobře.
Špatně nastavený systém?
Bohaté zkušenosti s inkluzí má učitelka Pavla Borovičková z Prahy. Systém byl podle ní špatně nastavený. Ve škole v Praze 2 měla ve třídě na prvním stupni sedm cizinců, dvě děti s obsedantní poruchou ADHD a autistu z Malajsie, se kterým se dalo domluvit pouze anglicky. Všichni však do této školy spádově patřili. Psychickou zátěž zhoršila nadměrná byrokracie.
„Spolužáci si zvyknou, že někdo řve, leze po zemi, utíká ze třídy. Jsou ale i děti, které se na to dívat nechtějí. Některé křehčí pak kvůli nim nechtěly chodit do školy,“ popisuje Borovičková.
Ukočírovat takovouto třídu bylo velmi náročné a probrat látku se stihlo za cenu nejrůznějších obětí. Po třech letech z této školy odešla. „Prošla jsem si peklem, učitel má svoji psychickou kapacitu. Nepomohli mi ani odborníci na inkluzi z ministerstva školství,“ popisuje učitelka. Podle ní je zásadní role a osobnost asistentů. Záleží, zda jde o pedagoga, nebo osobního asistenta žáka.
Přes některé negativní osobní zkušenosti je nicméně zastánkyní inkluze a sama po odchodu ze školy dva roky pracovala jako asistentka. „Největší radostí je vděčnost rodičů. Spolužáci si na odlišnost svých kamarádů postupně zvyknou a naučí se pomáhat si mezi sebou,“ říká.
Dítě s odlišností přichází mezi spolužáky jako outsider. „Školní kolektivy dokážou být tvrdé. Začlenit pak takového žáka je někdy složitá práce,“ popisuje Borovičková.
Nyní učí v Praze 10 na Základní škole V Rybníčkách. „Tady asistenti fungují úžasně, jsou hlavně na druhém stupni kvůli náročnosti látky. Je to obrovská pomoc,“ popisuje. Důležité je podle ní hlavně to, aby si dítě s asistentem rozumělo. Nejsou totiž výjimečné situace, kdy ho žák odmítá, protože se kvůli němu cítí méněcenný.
Nedostatečná podpora
Podle průzkumu trápí většinu oslovených škol přebujelá administrativa a nedostatečná podpora od státu. Co se týče dětí se zdravotním handicapem, tak s nimi má v Praze zkušenost přibližně polovina mateřských škol, mezi základními a středními jsou to až tři čtvrtiny. Nicméně i zde prakticky všichni ředitelé hodnotí začlenění těchto žáků pozitivně.
S integrací dětí se socio-ekonomickým znevýhodněním má zkušenost jen 10 % mateřských škol, zatímco na základních je to až polovina. „Nejobtížněji se do školských kolektivů integrují děti a žáci s poruchami chování, přestože i zde většina ředitelů hodnotí integraci pozitivně,“ upozornil analytik a spoluautor šetření Jan Hurych.
„Na úrovni mateřských škol má zkušenosti s těmito dětmi jen něco málo přes dvanáct procent škol, z čehož dvě třetiny ředitelů vnímají integraci těchto dětí pozitivně, avšak jedna třetina negativně,“ dodává.
Předcházení segregaci
Celkově jsou podle něj výsledky šetření příznivé. „Trochu se však ve snaze o zlepšení formální vzdělanosti zapomnělo na finanční zajištění mateřských škol. Ředitelé se snaží dělat, co mohou, nicméně jsou limitováni ve svých možnostech,“ upozornil Hurych.
„Naším cílem je předcházet rozdělování, segregaci, která vede k nerovným šancím jak ve vzdělávání, tak v dalším životním uplatnění,“ uvádí radní pro oblast školství Vít Šimral (Piráti).
Pražský inovační institut a výzkumná organizace INESAN průzkum provedla v rámci rozvoje Školní inkluzivní koncepce kraje. „Při přípravě tohoto dokumentu jsme se snažili porozumět současné vzdělávací praxi na školách, najít její slabé stránky a stanovit opatření, která přispějí kvalitnějšímu vzdělávání,“ říká analytik Pražského inovačního institutu David Kohout.
