Budova hotelu Imperial na rohu ulice Na Poříčí a Zlatnické stojí na místě s bohatou historií i s tradicí pohostinství. První zmínky o domě se sladovnou jsou již z konce 14. století. Objekt za švédského obléhání Prahy v roce 1648 vyhořel. Později zdejší zchátralý právovárečný dům přestavěli a od poloviny 18. století tu býval hostinec a pak i hotel U Černého orla.

Koncem 19. století byl dům v majetku známého cestovatele a spisovatele Vojtěcha Náprstka. Parcelu vlastnil také Václav Havel, pro kterého tu v roce 1901 projektovali nový dům. Nakonec tu na místě hostince zbouraného při asanaci postavil svůj hotel pražský podnikatel Jan Kolář.

Nárožní čtyřpatrový dům se dvěma suterény, který pro něj v letech 1913 až 1914 vystavěl architekt Jaroslav Benedikt, patří k ceněným stavbám stylu geometrické moderny, pozdně secesní s kubistickým rázem. Charakter památkově chráněné stavby neovlivnila ani přestavba mansardové střechy na obytné podkroví z roku 1924.

Výjimečnost "koloniálního" interiéru reprezentačních prostor, které navrhovali Jan Beneš a sochař Josef Drahoňovský, dává především pozoruhodné originální obložení z glazované keramiky.

Barevná mozaika a reliéfy zdobí jak vestibul a hotelovou dvoranu, tak i kavárnu a vinárnu v prvním suterénu. Ornamentální i figurální náměty jsou inspirované archaickým uměním egejské oblasti, Egypta a Orientu. V kavárně je působivá dekorativní výzdoba stylizovaná do maurského stylu. Dochovaná výzdoba svědčí o kvalitní práci knížecí Lichtenštejnské továrny na keramické zboží (pozdější firma Rako) v Rakovníku.

V 50. letech komunistický režim objekt znárodnil a předal ho odborům. Sloužil pak jako Dům rekreace ROH až do roku 1986, kdy jeho provoz ukončily technické důvody.

Po roce 1989 byl uplatněn restituční nárok, vztažený na třetinu nemovitosti. Kvůli nevyjasněným vlastnickým vztahům objekt chátral, byť v něm od roku 2000 fungoval hostel a kavárna. Rekonstrukce proto mohla začít až koncem roku 2005. Současným vlastníkem jsou stále odbory, přesněji Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů.

close zoom_in

Imperiální noblesu podniku si na sklonku habsburského mocnářství oblíbili kromě jiných i c. a k. oficíři. Z nedaleké Dělnické úrazové pojišťovny sem pak rád zaskočil i Franz Kafka. Na vyvýšeném pódiu tu v dobách největšího lesku hrával orchestr a odpoledne se tančívalo.

Na tuto tradici navázali v kavárně i v posledních letech, kdy tu hrály naživo dixielandové kapely. Kavárna servírovala ke kávě koblihu a proslula především svou specialitou zvanou Saturninova mísa. Návštěvník si s mísou den starých koblih zakoupil i právo metat je po přátelích a ostatních hostech, podobně jako ve scéně z knihy Zdeňka Jirotky Saturnin, podle níž se tady v kavárně film natáčel. Cena 1943 korun symbolicky připomínala rok prvního vydání knihy. Koblihové bitvy, které propukávaly v průměru tak dvakrát do týdne, se dostaly do mnoha časopisů na světě a sama kavárna hrála v mnoha filmech.