Podobných hloučků s bílými plackami čekajících na „stopatnáctku" bylo v sobotu více. Jedni vášnivě diskutovali, druzí se už viděli v TOP HOTELU Praha u promítacích pláten, čekají na výsledky. Nebo u baru.

FOTOGALERIE: Taková byla cesta Miloše Zemana na Hrad

Možná to bylo tím lehkým alkoholovým opojením. Možná i něčím jiným, ale blížící se vítězství ve volebním štábu šlo vyčíst z tváře každého z podporovatelů.

Šlouf na Hrad!

S každými dalšími sečtenými hlasy se u promítacího plátna shlukovalo stále více a více lidí. „Zeman na Hrad, Zeman na Hrad, Zeman na Hrad!" rezonovalo sálem. „Šlouf na Hrad! Šlouf na Hrad!" zakřičel kameraman stojící na pódiu. S posměšným výrazem čekal, jak zareaguje dav. Měl štěstí, že pouze slovně. „Co je to za pitomce? Shoďte toho kameramana z pódia! Za koho sakra kope?!? rozčíleně zaburácel jeden z podporovatelů. Dost brunátný na to, aby neskončilo pouze u slov. Ale během chvíle se objevily další průběžné výsledky. A ty pro něj byly zadostiučiněním. A zadostiučinění to bylo i pro dalšího padesátníka, který, když na mě viděl visačku „Média", mi s úsměvem od ucha k uchu a s dvojkou bílého sdělil: „Víte, opravdu by měl vyhrát náš Miloš. Vždyť mi Schwarzenberga dokonce uznáváme. Je to dobrý ministr zahraničí, tak ať to dělá i nadále."

Devadesát procent

Na promítacím plátně se objevila informace o devadesáti procentech sečtených hlasů. „Milane, rychle, pojď sem!" vyzýval jeden z podporovatelů svého kamaráda, který se na chvíli více než o výsledky staral o nabírání guláše. „Milane, devadesát procent! Devadesát! No to už je přece jasný!" Doslova celý sál se nahrnul k plátnu. Každý to chtěl vidět na vlastní oči. Každý chtěl vidět to číslo, které Zemanovu protivníkovi přibouchlo hradní dveře. „Zeman na Hradě, Zeman na Hradě!!!"

„Tak to je pecka! To snad není možný! Hurááá, to je druhé Nagano! Miloš je na Hradě! Tak aspoň nám neemigruje náš současný prezident!" rozléhalo se sálem. Vedle mě stál jeden z podporovatelů. Mladý, s hnědýma očima, které se mu zalévaly slzami. Když mě viděl, jak si ho prohlížím, zakryl si tváře dlaněmi. Jeho známý ho přátelsky poplácal po zádech. „Tobě se chce brečet?" divil se. „Mně se spíš chce kouřit. To byly nervy…"

A pak přišel. On. Miloš Zeman. A jeho fanoušci skandovali. A dávali do toho tolik energie, jako ti, kteří před patnácti lety fandili zlatým hochům v Naganu. Teď byl tím zlatým hochem pro všechny Miloš. Miloš Zeman, který po sladkém vítězství prohlásil, že doteď hrála Slavie proti Spartě. Ale odteď bude třeba hrát za národní tým.

Ovšem bez současné vlády. Té pár hodin po vítězství vystavil červenou kartu.