Letité stoly opotřebované dlouhým používáním, historické vitráže, socialistický výčep. To všechno dohromady tvoří svéráznou podobu hostince U Černého vola. Své jméno získal tak trochu omylem: podle malby sv. Lukáše na fasádě domu. Atributem tohoto světce je černý býk, kterého si Pražané překřtili na vola.

Ve středověku se v těchto místech táhla hradební zeď, jejíž zbytky jsou ve sklepě dodnes patrné. Samotná budova s hezkým popisným číslem 107/1 vznikla v 60. letech 16. století a může se pochlubit hned několika zajímavostmi.

Postavy z malostranských povídek

Jako jediná z okolní zástavby nemá loubí a zdobí ji falešná okna. Barokní architekti zkrátka chtěli zachovat souměrnost fasády za každou cenu. Šenk je zde poprvé zmiňován k roku 1726, později ho majitelé rozšířili na hostinec, takže se zde hosté, kteří náhodou přebrali, mohli i vyspat.

Jednou z figurek, které jako by vypadly z Nerudových Povídek malostranských, je zdejší hostinský Josef Brynda, který zde hosty obsluhoval od roku 1905. Přitom se s nimi moc nemazal, drsná slova a leckdy i vulgární přezdívky štamgastů tu byly na denním pořádku. Později jej nahradil všemi oblíbený Bohumil Landergot, který tu pracoval až do roku 2011.

Své hosty uměli oba dva nalákat na výtečné pivo a drobnosti k zakousnutí: nakládaný romadúr, tlačenku s cibulí, rybičky či utopence. Podnik si v roce 1977 dokonce zahrál ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Komisař Ledvina sem zavedl proslulého detektiva Nicka Cartera, vzpomínáte?

Zisky jdou škole pro nevidomé

Pivnice jak ji známe dnes, byla otevřena teprve v roce 1965. Její dějiny jsou spojené s disentem, chodili sem redaktoři samizdatových Lidových novin, Michael Kocáb, ale především spisovatel a disident Karel Pecka. Po sametové revoluci Pražané o svůj oblíbený podnik málem přišli, měl totiž jít do malé privatizace a hrozila mu přeměna v turistickou restauraci.

Za jeho záchranou stojí právě věrní návštěvníci v čele s Karlem Peckou, kteří zažádali o vyjmutí z privatizace a současně se zavázali, že zisky půjdou na provoz nedaleké hudební školy Jaroslava Ježka pro nevidomé.

Po celou dobu existence Černého vola se zde scházely dvě rozdílné skupiny: studenti a starousedlíci. V minulém století k nim přibyli ještě novináři a úředníci z Ministerstva zahraničí. Jedna zásada ale platí dodnes: cizince zde potkáte jen opravdu velmi zřídka.