Odkud se vzala vaše láska k vaření? V rodině?

Naopak, u nás doma není nikdo profesionální kuchař ani cukrář. Začal jsem sám asi tak v osmi, devíti letech, protože pocházím spíš z chudší rodiny a maminka vařila na celý týden kroupovou polévku s uzeným. To jsem nesnášel. Začal jsem s míchanými vajíčky, ale jednou jsem upekl bublaninu, která se mi moc povedla. Těšil jsem se, že až přijdou domů rodiče a starší sestra, tak mě pochválí. To se také stalo a mě to ohromně nakoplo. Začal jsem se do kuchyně montovat čím dál víc, a už na základní škole jsem vařil nejen doma, ale i pro kamarády.

Nechtěl jste se raději věnovat hokejové dráze?

Když jsem hrál hokej, neříkám, že tak dobře, jako moji strýčkové, ale pravda je, že jsem uvažoval o profesionálním hokeji a že by mě to mohlo živit. Zlom přišel na vojně, kdy jsem se měl rozhodnout mezi hokejem a vařením. Vybral jsem si vaření a jsem šťastný.

Jak na to reagovala rodina, z níž pocházejí slavní hokejisté?

Nijak to neřešili, spíš nechápali, že chlap může být kuchař, když v té době byly vždy lepšími kuchařkami ženy.

Jaké kuchyni dáváte přednost?

Nejraději mám italskou, ale i řeckou, španělskou, středomořskou, kde používám česnek, čili, olivový olej, bylinky. To je základ mé kuchyně. Rychlá a jednoduchá jídla. Zvykl jsem si na to, že co si člověk dokáže doma vypěstovat, měl by umět využít na víc způsobů, aby neměl například jeden recept na jídlo z cukety, aby měl radost, co všechno z toho dokáže vytvořit.

Vy si sám zeleninu pěstujete?

Ano, mám velkou zahradu, kde pěstujeme všechno možné, včetně artyčoků nebo fenyklu a samozřejmě zeleniny, v prvé řadě rajčat, ale i dalších středomořských druhů. Pomalu ale jistě se ze mne stává zahradník!

Vinaři tvrdí, že v Mikulově a okolí je podnebí podobné Itálii, proto se tam tak daří vínu…

Proto jsem si to místo také vybral. Chtěl jsem žít v Itálii, ale tam bych měl problém s jazykem, takže jsem v Mikulově velmi šťastný.

Jak vás na Moravě přijali?

Jsme si velmi podobní, navíc tam v téměř každé rodině mají slovenského dědečka nebo babičku. Jsou to z poloviny Slováci, takže se tam cítím velmi dobře.

Posledních deset, možná i více let, se lidé čím dál víc dozvídají prostřednictvím televize nebo různých kuchařských show o zajímavé gastronomii. O zážitkové gastronomii a pestré stravě, která nutně nemusí znamenat jen ten guláš se šesti. Máte pocit, že už na vlnu zdravé, pestré a hezké kuchyně už trochu najeli, nebo o tom spíš jen mluví?

Jak říkáte. Lidé to sledují, ale nezměnili se tak rychle, jak by mohli a měli, a vždycky, když mají možnost vybrat si buď moderní a zdravé jídlo, nebo klasické, tučné, vyberou si to tučné… Chutě dědíme jako tradice a jiné věci.

Není to třeba i otázka finančních možností?

Ani ne tak financí, jako chuť zkoušet něco nového. Ztratit stereotypy a také zábrany. Aby šel člověk vstříc novým trendům, přeci jen to chce trochu odvahy. Neříkám, že musí nutně jíst smažené cvrčky, ale spíš se nebát zeleniny, která se tu pěstovala odjakživa, ať už je to lilek, cukety. Umět je zpracovat ať už za studena, nebo za tepla, se opravdu vyplatí. Okolo Bratislavy mi lidé řekli, že lilky krmí jen prasata, přitom je to vynikající zelenina, která může nahradit i maso.

Kdo je v tomto ohledu progresivnější? Češi nebo Slováci?

Myslím si, že Češi, ale možná to jen pramení z toho, že vás je dvakrát víc.

Říká se, že člověk je to, co jí. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že to platí. Vypovídá o něm nejen to, co jí, ale i jak to jí. Když si člověk dává každý druhý den smažený řízek s hranolky a tatarkou, napadne vás, že je to takový „sedlák", který se nechce zabývat něčím novým. Prostě mu to stačí. Za celý život můžeme ochutnat a vyzkoušet miliony jídel nebo třeba i vín a zůstat u dvou, u tří je podle mě škoda. Takový člověk je podle mě hlupák. Ale je to jeho věc.