Před Nadějí 
v Bolzanově ulici postávají hloučky bezdomovců a trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Povídají si, žertují a občas se i hlasitě rozesmějí. Někteří však sedí sami na zemi a v obličeji se jim zračí vztek na celý svět. Sotva se však objevíme s fotografem, pečlivě si nás prohlížejí a hodnotí, co takoví cizáci asi mohou chtít. My na oplátku s napětím očekáváme, co nás čeká za vstupními dveřmi.

Jakmile je otevřeme, okamžitě se nás ujme pán, který zde má funkci jakési ochranky. „Je třeba, aby někdo hlídal, kdo sem přijde. Je to otázka bezpečnosti, jak personálu, tak i klientů. Jakmile se tu objeví někdo v silně podnapilém stavu nebo pod vlivem jiných návykových látek, nebo je agresivní, tak ho nepustíme dovnitř,“ vysvětluje vedoucí centra Jaroslava Daško Zemanová.

Malá míra alkoholu či jiných látek se toleruje. „Život na ulici je tvrdý, takže pokud nedělá klient problémy, tak my s tím problém nemáme,“ podotýká.

Personál většinu svých klientů zná, a proto se stává, že když někdo začne být nepříjemný, ostatní klienti se pracovníka Naděje zastávají. Přece jenom jsou rádi, že sem mohou chodit. „Vědí, že musí respektovat návštěvní řád, jinak sem nebudou smět vůbec,“ říká Daško Zemanová.

Každý z příchozích předloží kartičku, kterou mu personál centra vystavil při první návštěvě. K dispozici má sociální zařízení, ošacení a dostane také najíst. Podmínkou je pohovor se sociální pracovnicí, která kromě samotného poradenství pomáhá i s vyřizováním dokladů, nejčastěji občanským průkazem. „Teď v zimě se nám tu za den protočí 250 až 270 klientů. Zpřísnili jsme pravidla, abychom pomohli více lidem,“ vypráví vedoucí centra.

A co lidi přivádí na ulici? Nejčastěji rozvody, exekuce 
a záznam v trestním rejstříku, jenž je asi největší překážkou při hledání práce. Lidé jsou pak nuceni pracovat načerno – a často se stává, že jim zaměstnavatel nezaplatí.

„Na ulici se může ocitnout každý z nás. Bez ohledu na věk, vzdělání nebo společenské postavení. Důležité je chovat se k těmto lidem stále s respektem. Oni sami se velmi stydí za svoji situaci a okolí jim to zpravidla neulehčuje,“ shrnuje Daško Zemanová. A bohužel lidí, kteří přicházejí o střechu nad hlavou, stále přibývá. A roste 
i počet lidí, které o domov připravila psychická porucha.

Jednou z nich je i sedmapadesátiletá Jaruška, kterou vychodil z bytu přítel. „Vždycky jsem měla smůlu na chlapy. Nechala jsem se zblbnout a oni mě pak bili. A já už jsem si to jednoho dne nechtěla nechat líbit. Ale stát tady tu frontu na polívku a nemít žádný domov je horší než deset facek.“

Sympatická paní říká, že bez lékařů a prášků by svoji situace nezvládla, přespává na ubytovnách nebo na lodi Hermes. „Tam jsem princezna mezi námořníkama, protože jsem tam přišla jako jediná ženská mezi samý chlapy. To bylo drsný,“ vzpomíná Jaruška.

Den tráví tak, že ráno vstane a v některém z nákupních center čeká, než otevřou Naději, kam chodí na jídlo, pak se pokouší hledat práci, jde do knihovny nebo jezdí tramvají Prahou. Chtěla by si najít práci a mít zase nějaký domov. „Teď před Vánocemi to bylo obzvlášť kruté. Chodila jsem kolem výloh obchodů a brečela. O Štědrém dnu jsem šla na mši, to mi moc prospělo.“

Někteří si ale na život na ulici zvykli. Jako třicetiletý Lukáš, který je bezdomovcem už deset let. „Tátovi v exekuci sebrali barák a od té doby jsem na ulici. Ale hodně cestuju, to mě baví,“ vypraví usměvavý mladík.

A my s fotografem se nestačíme divit. Prý hodně času tráví u moře ve Španělsku, ale podíval se dokonce až na samý okraj Ruska k hranicím s Čínou.

„Stopoval jsem. To mám moc rád. Jezdím stopem po celé Evropě a můj sen je dostat se do Thajska,“ plánuje Lukáš.

Na cestu je ale třeba sehnat sponzory, protože pracovat prý mladý muž nechce. Přestože je vyučený svářeč a jednu dobou se tímto povoláním i živil. „Osm tisíc za měsíc je málo. Co si za to koupíš?“ argumentuje.

SOŇA KACEROVSKÁ