Kdo je Mgr. Vojtěch Šustek PhD
Archivář, narozený 1968 v Šumperku. V letech 1986-1991 studoval Filozofickou fakultu UK Praha, obor archivnictví a pomocné vědy historické. Od roku 1992 pracuje v Archivu hl. m. Prahy.
Má tzv. heydrichiáda, tedy nacistické represe reagující na atentát, jasné ohraničení?
Ohraničit to lze velmi dobře. Začátek byl 27. května 1942 v půl desáté večer, konec 3. července v sedm hodin večer. Dozvuky tohoto oficiálním pojmenováním druhého civilního výjimečného stavu pochopitelně trvaly dál. Pro mě je pomyslná tečka za těmito represemi vražda jednatřicetičlenné skupiny spolupracovníků parašutistů v Mauthausenu na konci ledna 1943. Předtím v říjnu povraždili tamtéž 262 mužů, žen a dětí. O těchto hromadných vraždách se už česká veřejnost nedozvěděla. Pouze příbuzným popravených, pokud nějací zbyli, přišly poštou úmrtní listy od matričního úřadu města Mauthausen.
Považujete za nejbrutálnější období „heydrichiády“ její začátek?
Je to složitější. Po atentátu dokázali Němci povolat z území sousedících s protektorátem řádově desítky tisíc příslušníků pořádkové policie, což byly jednotky vyzbrojené jako lehká pěchota. Byli vyzbrojeni puškami i pistolemi. Během takzvané velké pátrací akce, zahájené naplno 29. května, postupně prohledali pět tisíc měst a obcí v protektorátu. Dokonce pročesávali i lesy. Cílem byla plošná prohlídka a demonstrace domnělé všudypřítomnosti německé policie. Dny mezi 10. a 18. červnem, tedy počínaje vyvražděním Lidic, byly z mého pohledu pro českou veřejnost nejhorší z hlediska výhružného nátlaku. Výhružná propaganda měla za úkol po dávkách přesvědčit Čechy o tom, že pokud nebudou útočníci na Heydricha vydáni Němcům, tak český národ postihne genocida. Nacističtí strůjci této propagandy při tom měli „k ruce“ ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce i potřebný počet kolaborantských novinářů. Právě Moravec byl pověřený kontrolou všech světonázorových a politických vystoupení českého veřejného života na území protektorátu.
Jaká byla konkrétní role Moravce a spol. po atentátu na Heydricha?
31. května odvysílal rozhlas jeho projev. Tam poprvé zazněly hrozby plošných represí. Zmínil například starý Řím, jehož vojáci podle Moravce popravovali ve vzbouřeneckých provinciích každého desátého obyvatele bez ohledu na to, jestli byl nebo nebyl vinen. V této době se také rozběhly takzvané stanné soudy, které byly u hlavních úřadoven gestapa v Praze a Brně. Každý z nich představovali tři úředníci gestapa, kteří takzvaně soudili „hrdelní delikty“, k nimž patřilo třeba to, že někdo něco věděl o atentátnících a neudal to úřadům. Zavedl se též nový delikt v podobě „schvalování atentátu na pana Obergruppenfühera Heydricha a vyzývání k podpoře jeho pachatelů“.
Zastřelením byl trestán také každý, kdo nebyl policejně přihlášen k pobytu, včetně lidí, u nichž se dotyčný člověk zdržoval. To se týkalo nejen lidí skrývajících se před gestapem, ale také např. bezdomovců. První poprava, rodiny Stehlíkovy z Rokycan, byla uveřejněna 28. května. A noc předtím provedla německá policie v Praze masivní razii, během níž se snažila prohledat obrovské množství budov. Němci chtěli vzbudit pocit bezvýchodnosti, že před nimi pro účastníky odboje není úniku. Další Moravcův projev následoval 2. června, kdy už v rámci stupňování výhrůžek zaznělo, že nedopadení atentátníků může mít pro celý národ katastrofické důsledky. Je třeba podotknout, že všechny tyto projevy byly před uveřejněním pečlivě kontrolované lidmi z oddělení pro kulturní politiku úřadu říšského protektora. Tyto texty četl a vpisoval do nich poznámky i neblaze proslulý vyšší velitel SS a policie Gruppenführer SS K. H. Frank.
Tato propaganda nijak neskrývala krutost režimu, že?
Je to tak. Začalo se vyhrožovat postřílením celé rodiny. Za prvního stanného práva Němci spoustu lidí zavraždili tajně. Uveřejnili jen přibližně 400 jmen obětí. Za druhého stanného práva ale neváhali v novinách uvádět jména popravených patnáctiletých chlapců i dívek a celých rodin. Ve druhém svazku edice jsem uveřejnil německé záznamy toho, co hlásal městský rozhlas v Praze. Byl to neuvěřitelný nátlak. Jen samé výhrůžky a opakovaně se četla jména popravených. K těmto účelům použili také pouliční ampliony, které byly původně určené k varování obyvatel před náletem. Těmto výhrůžkám nešlo uniknout. Vyhlásili rovněž, že kdo u sebe přechovává osobu bez policejního přihlášení, bude zastřelen. To samé se vztahovalo na neněmecké obyvatele protektorátu starší patnácti let bez řádných dokladů a policejní přihlášky k pobytu. Kvůli tomu postříleli mimo jiné spoustu bezdomovců a duševně nemocných lidí, kteří bloudili krajinou.
Kdy a kde nastal zlom vedoucí k dopadení a likvidaci parašutistů?
Blížil se Heydrichův pohřeb a gestapo se pořád nemohlo hnout z místa – navzdory vypisování obrovských odměn udavačům, každodenním popravám a permanentnímu vyhrožování. Potřebovali už vykázat nějaké výsledky a zároveň ukázat, že výhrůžky genocidou Čechů myslí vážně. Tak došlo k vyvraždění Lidic. Následovala režimem inscenovaná demonstrace pracujícího lidu v Brně, kde už Moravec otevřeně mluvil o genocidě. Řekl doslova – vydejte vrahy Gruppneführera Heydricha, zachraňte národ. A varoval před možným srovnáním Prahy se zemí. Zároveň bezpečnostní služba říšského vůdce SS rozšířila šeptandou, že každý desátý Čech bude zastřelen, pokud atentátníci nebudou dopadeni. V této atmosféře, kdy už bylo gestapo bezradné, navrhl vládní rada Berger vyhlášení časově ohraničené amnestie pro toho, kdo vydá „vrahy Obergruppenführera Heydricha“. Amnestii vyhlásili 13. června. Konec této amnestie stanovili na 18. června ve 20. hodin. Současně pokračovala atmosféra hrůzy, která měla k smrti vyděsit český národ a podpořit možnost udání. Propagandisté přesvědčivě prohlašovali, že po vypršení amnestie (ultimáta) čeká český národ zánik. Udavač se nakonec našel – parašutista Karel Čurda, jehož příběh je známý.
Byli podle vás nacisté skutečně odhodlaní Čechy vyhubit?
Adolf Hitler v den Heydrichova pohřbu jasně řekl Emilu Háchovi, že buď se český národ s německým snese, nebo bude muset zmizet ze svého životního prostoru. Myslím si, že to myslel vážně. Také Goebbels si v deníku zapsal, že pokud nebudou „vrazi Heydricha dopadeni“, tak Češi zaplatí svou krvavou daň. Nejhorší období z hlediska strachu české veřejnosti skončilo dopadením parašutistů. Popravy byly ale intenzivnější a početnější až poté. Tím ovšem nemám na mysli stovky vlastenců, kteří jim pomáhali. Ty Němci povraždili až později tajně v Mauthausenu.
Jaké sociální skupiny převažovaly mezi popravenými?
V první řadě odbojáři a ideoví odpůrci a ti byli ve všech vrstvách společnosti. Takzvané stanné soudy nechaly zastřelit Čechy, kteří už byli věznění za odbojovou činnost. Jinak by šli třeba do Berlína k soudu, ale v nové situaci je zastřelili rovnou. Další výraznou skupinou byli politicky nepohodlní Češi, kteří třeba v rámci předpisů provozovali pasivní rezistenci. Takto například postříleli hodně úředníků ministerstva zemědělství a představitelů prvorepublikových agrárních svazů. To byli lidé jasně určení k likvidaci. Některé v poledne zatkli a už večer popravili.
Další velké skupiny tvořili neloajální učitelé, prvorepublikoví vojáci z povolání nebo legionáři. Nebo lidé, kterým nemohli přímo dokázat odbojovou činnost, ale považovali je za nepřátele. A musím zmínit i rodiny popravené za ukrývání parašutistů, ale též příbuzné parašutistů bez vazby na operaci Anthropoid. Třeba rodinu Pechalovu, Čoupkovu… Celkem bylo podle mě rodin, ve kterých přežily maximálně mladší děti, ke stovce. Marii Mišákovou z Olomouce popravili za to, že nenahlásila ilegální pobyt vlastního manžela a syna. Popravovali se jak nepohodlní lidé čistě pod smyšlenou záminkou tzv. schvalování Heydrichovy smrti, tak třeba i ti, kteří se nad jeho osudem ušklíbli někde v čekárně nebo na ulici.
Jinými slovy bezpečně se mohl cítit málokdo?
Ano. Cílem represí byli rovněž lidé, kteří měli majetek, jehož se chtěli Němci zmocnit. To byl třeba případ majitele továrny Sigma Lutín Jana Sigmunda. Jan Sigmund byl vlastenec který finančně podporoval odboj, ale Němci se od března 1939 chtěli zmocnit jeho továrny. Němci v interních dokumentech a kolaborantská propaganda hovořili o tzv. destruktivní české inteligenci. Postříleli hodně lidí z finančního sektoru, vysokoškolské profesory, místně významné osobnosti, atd.
Ve městě Dobříš zatklo gestapo starostu Adolfa Scharta, jeho ženu Otýlii, i dvaadvacetiletou dceru Dagmar. Během domovní prohlídky jim úředníci gestapa podstrčili do domu střelnou zbraň. Ta pak posloužila jako záminka k zastřelení všech tří členů rodiny Schartovy 25. června na popravišti v Kobylisích. Gestapo si starostu Scharta vybralo pro jeho podporu poskytnutou před okupací německým politickým emigrantům a jeho vlastenecké postoje. Popravy nepohodlných Čechů nabraly takové intenzity, že pak dokonce K. H. Frank vydal pokyn, aby byli popravováni „pouze skuteční viníci“. Uvědomoval si, že když rozbije českou společnost terorem, tak bude v odboji každý. Jako v Polsku. Pak by se už v protektorátu nevyrábělo, jen by se střílelo.
Zabíjeli nacisté během této „kampaně“ i děti?
Když se rozhodli vyvraždit českou rodinu, tak většinou nechali naživu děti mladší patnácti let. Taky ne vždy. Čtrnáctiletou Jindřišku Novákovou, která odvedla Kubišovo kolo po útoku na Heydricha, popravili. Běžně ale stříleli a uveřejňovali popravy chlapců a dívek po dovršení patnácti let. Tím se vysloveně chlubili. V Brně popravili Čecha, který kritizoval právě střílení patnáctiletých děvčat. Ze starších lidí zase popravili třeba senátorku Františku Plamínkovou, které tehdy bylo přes sedmdesát let. Na popravišti v Krnčí u Kladna Němci vyvraždili rodinu Mikulovu. Mezi oběťmi byli dva lidé starší sedmdesáti let a jedna z obětí měla dřevěnou protézu nohy. Vražděny byly také ženy ve vysokém stupni těhotenství, např. MUDr. Anna Háková z Tábora, anebo Anna Kocmánková z Litomyšle.
Byl nějaký rozdíl z hlediska bezpečnosti, jestli jste se v té době skrýval v Praze nebo jinde?
Jestli někdo doufal, že se někde ukryje, tak to bylo nadějnější ve velkém městě než na vesnici, kde je dvacet domů a všichni se znají. Na druhou stranu i prohledávání tady bylo pochopitelně intenzivnější. Prohledávání měst a obcí nebylo namátkové, ale systematické. Některá města a obce dokonce prohlédli opakovaně.
Narazil jste při studiu dobových psaných dokumentů na něco pro vás překvapivého?
Nebylo to úplné překvapení, ale spíš mne zarazilo, jak českomoravští Němci jásali nad těmi popravami, jak mnozí z nich udávali Čechy. Jak bylo chování těchto našich sousedů prostoupeno fanatismem a nenávistí k Čechům. Dlouho jsem si myslel, že mezi nimi byla řada lidí, kteří se tolik neztotožnili s nacistickou ideologií. Že v nich zůstaly stopy lidskosti a sounáležitosti. Na takové jsem ale prakticky nenarazil. Někde agresivita Němců přerostla až v to, že napadali a tloukli místní Čechy. Třeba v Jihlavě. Mám spoustu dokumentů, které ukazují i na četné snahy zmocnit se majetku vyvražděných zámožných českých rodin. Zaznamenal jsem mnoho jednotlivých příkladů zloby a nenávisti. Třeba u ruiny v Podbabě si hráli čtyři němečtí kluci, a když tam zahlédli podezřelého muže, který se tam skrýval, hned ho nahlásili opodál mašírujícímu oddílu SS. Chytli ho a zjistili, že to byl žid, který se schovával před deportací. Tak ho popravili. Beru to tak, že těm klukům bylo dvanáct a že byli zmanipulovaní. Zase to ale něco vypovídá o jejich rodičích.
Nevíte o jediném „německém hrdinovi“ z této doby?
Z příběhů, které se vymykají, jsem objevil jen případ kapitána ochranné policie Wernera Helfena, který sloužil ve středočeském Kolíně, ale pocházel z německého Sárska. On spolupracoval s naším odbojem a dokonce nechal utéct jednoho už zatčeného člověka. Já jsem si s tímto pánem dopisoval. Nespokojil jsem se s tím, co mi tvrdil o sobě on. Ověřoval jsem si to v poválečných dokumentech a ty mu daly za pravdu.
Podařilo se německým okupantům v roce 1942 zlomit český národ?
Já jsem přesvědčen o tom, že nepodařilo. Ačkoliv třeba německý historik Detlef Brandes napsal v jedné recenzi, že jsem tak pečlivě zdokumentoval heydrichiádu, protože v této době byl v protektorátu malý odboj. Němci tu ale každodenně popravovali a někdy i veřejně, vyhlašovali jedno stanné právo za druhým, dělali policejní razie… a přesto nám dnes různí historici a bohužel i někteří čeští novináři či politici tvrdí, že tady žádný odboj nebyl a že jsme se chovali zbaběle. Připomíná mi to silně někdejší propagandu. Za heydrichiády si úředníci represivního aparátu stěžovali, že se Češi málo udávají, ale zároveň děkovali na stránkách protektorátních novin obyvatelstvu za vzornou spolupráci, protože chtěli české obyvatelstvo diskreditovat. Ve skutečnosti byla ta vzorná spolupráce především od Němců.
Názory o silném udavačství na straně Čechů považujete za nepodložené?
Udavači na straně Čechů byli nejčastěji kriminálníci nebo lidé k smrti vyděšení. Opravdu ochotných českých udavačů, kteří se ztotožnili s režimem, bylo naprosté minimum. Já si konkrétně vybavuji jen jednoho. Většinou šlo o mstu kriminálnické lůzy nebo lidi opravdu zastrašené. Což je pochopitelně neomlouvá, na druhou stranu kdyby je Němci tolik nevyděsili, tak by sami od sebe nechodili udávat. Dějiny našeho odboje bohužel nejsou příliš probádané a známé. Z toho, co vím, tak si myslím, že se náš národ choval naopak velmi statečně. V dokumentech gestapa jsem kolikrát narazil i na určitý nechtěný obdiv. Šéf pražského gestapa například napsal v souvislosti s manželem Anny Letenské, že „Češi směřují za cenu sebeobětování ke svým zločinným cílům, i když je jim nabídnuta beztrestnost“ a že „jediné co na ně platí, je zostřený výslech“, což byl eufemismus pro mučení.
Je podle vás stále v Češích trauma z atentátu na Heydricha? Komunisté a po nich i další lidé čin parašutistů zpochybnili jako něco, co nestálo za následný teror.
Toto má také kořeny v nacistické a kolaborantské propagandě, která se snažila Čechy neustále přesvědčovat, že to beztak nemělo smysl. Chtěli přesvědčit Čechy, že se mají dobře, že mají poslouchat a nic se jim nestane. Mě spíš než ta komunistická propaganda už dnes znepokojuje protičeská propaganda, která se objevuje zhruba od poloviny 90. let v médiích i v proslovech některých politiků. Je to zase něco ve smyslu propagandy Emanuela Moravce – že tu žádný odboj nebyl, měli jsme se dobře, navzájem jsme se udávali… Kořeny této novodobé propagandy se zabývá např. historička Eva Hahnová v knize Češi o Češích.
