Hana Lobkowiczová říká, že žila běžný život jako každý jiný, ale už její narození 17. ledna 1928 bylo neobyčejné. „Můj otec se přišel zeptat do porodnice v Londýnské ulici, jestli už je dítě na světě, a porodník mu řekl: ‚Ano, máte holčičku.‘ Pak se odmlčel a řekl: ‚No jo, ale máte ještě jednu.‘ Otec jásal, protože ho to moc potěšilo.“ Dvojčata dostala jméno Hana a Věra, jenže radost v ten den vystřídal rychle smutek. Do té doby nejmladší dcera Alenka zemřela na sepsi po očkování provedeném infikovanou jehlou.

Dětství za první republiky popsala paní Hana jako idylické. Bydleli za branickým pivovarem v domě s nádhernou zahradou, který se stal společenským centrem nejen proto, že měli za zahradou volejbalové hřiště, na které si chodily zahrát všechny děti z okolí, ale i kvůli tomu, že Bohumil Novák poskytoval sousedům a známým právní rady zadarmo a nějaký čas působil jako starosta Braníka.

S manželem se seznámila na gymnáziu

Se svou sestrou-dvojčetem si byla Hana natolik blízká, že když měla jít sama k přijímacím zkouškám na gymnázium, protože Věra byla nemocná, odmítla a nastoupila s ní po obecné škole do měšťanky.

Na Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici nastoupily společně do tercie za války a Hana se zde seznámila se svým budoucím mužem Františkem Lobkowiczem. „Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty neuvěřitelné! Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické, dělali jsme na sebe jen oči.“

O jeho šlechtickém původu svědčilo jen jméno, jinak byl podle Hany neobyčejně skromný. „Zatímco my jsme měli k svačině chleba namazaný máslem, on neustále jedl chleba s rajským protlakem, protože na víc neměli. Jeho maminka byla vdova, téměř slepá, žili velmi chudě jen z vdovského důchodu.“

Se svou budoucí tchyní se Hana setkala až v roce 1948, když šla navštívit Františka do nemocnice po operaci zauzlení střev. „Seděla na lavičce před nemocnicí a zavolala mě k sobě. Byla strašně hodná a pak mě měla moc ráda,“ vzpomínala na hraběnku Helene Gisele rozenou Silva-Tarouca, jejíž otec Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca přestavěl průhonický zámek a u něj založil ukázkový zámecký park.

Manžel narukoval k PTP

Hana v té době studovala druhým rokem medicínu, její výtvarně nadaná sestra Věra byla po maturitě přijata na Akademii výtvarných umění. František se rozhodl pro studium práv a plánoval diplomatickou kariéru.

Únor 1948 ale jejich plány změnil. Po převzetí moci komunisty František rychle pochopil, že se diplomatem nikdy nestane. Chtěl přestoupit na medicínu, ale povolili mu jen epidemiologii. Dvojče Věru vyloučili z politických důvodů z AVU s dalšími pěti studenty včetně jejího budoucího manžela Pavla Brázdy.

Hana v roce 1952 odpromovala a hned poté se s Františkem vzali. Z lásky, i proto, aby Hanu neposlali jako svobodnou lékařku na Slovensko. „Po studiích tehdy dostávali lidé umístěnky a ti nežádoucí je dostávali hodně daleko. Vzali jsme se v červenci a v listopadu mého muže odvedli do PTP, kam nastoupil na neomezeně dlouhou dobu.“

Tzv. politicky nespolehlivé muže totiž posílali komunisté v letech 1950-1954 do Pomocných technických praporů (PTP) na převýchovu tvrdou prací v dolech či na stavbách. František se ven dostal po jejich zrušení v květnu 1954.

Umístěnku dostala do Ústí nad Labem

Mezitím Hana porodila jejich první dceru Janičku, která se narodila postižená. „Mysleli jsme si, že to bylo kvůli nešetrně vedenému porodu, ale teď si říkám, že se to mohlo stát kvůli stresu, který jsem v těhotenství zažívala.“

Musela totiž nastoupit jako lékařka v Ústí nad Labem, kam dostala umístěnku. „Od 7 do 12 jsem pracovala na infekčním oddělení a pak od jedné do sedmi jako obvodní lékařka a v sobotu jsme pracovali do jedné.“

V Praze mladá rodina bydlela v domě Františkovy maminky na Strahově, František dostudoval přerušenou medicínu a po promoci pracoval jako lékař-mikrobiolog na hygienické stanici. Hana našla práci na malé interně, a když k Janičce přibyli v roce 1959 dcera Marjenka a v roce 1964 syn Michal, stala se obvodní lékařkou.

Krátká emigrace

V srpnu 1968 čekalo Hanu a jejího manžela těžké rozhodování. Když se vraceli z návštěvy u manželovy sestry z Itálie, dozvěděli se o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zůstali v Rakousku.

„V prosinci jsme si řekli, že se vrátíme, nebylo snadné opustit Janičku, která byla u známých, a mé sourozence, kteří by tím trpěli. Prostě bychom tím ublížili rodině.“ Hana si po návratu musela najít novou práci, v době následné normalizace byla v hledáčku Státní bezpečnosti více její sestra Věra s manželem výtvarníkem Pavlem Brázdou, kteří se stýkali s disidenty.

Manžel František našel únik v genealogii, když sestavoval rodokmen rozvětveného rodu Lobkowiczů. Samostudiem se stal odborníkem na faleristiku, která se zabývá řády, medailemi a odznaky udělovanými za zásluhy jakéhokoli druhu. O své poznatky se mohl podělit až po sametové revoluci v roce 1995 vydal Encyklopedii řádů a vyznamenání.

Sametová revoluce znamenala návrat šlechtických rodů do Československa a pro Haninu rodinu bohatý společenský život. Syn Michal vstoupil do politiky, stal se poslancem a v roce 1998 na krátký čas ministrem obrany. V tom roce zemřel František Lobkowicz a Hana se začala věnovat cestování. Když se ohlédne za svým životem, za to nejdůležitější považuje rodinu: „Že se člověk měl pořád na koho obrátit, že tu byl někdo, kdo mu byl ochoten pomoci. Mou největší oporou byla samozřejmě sestra Věra.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.