„Připadala jsem si hrozně důležitá, protože jsem ten den nemusela jít do školy. Byla jsem na to hrozně pyšná. Vůbec mi nedošlo, co se děje,” popisuje Hana Reinwaldová, později provdaná Fousová, první okamžiky potom, co se s maminkou toho dne brzy ráno rozloučila na vylidněném nádraží ve středočeském Městci Králové.

Její matku spolu s dalšími osmadvaceti městeckými Židy odvezl vlak do Terezína. A protože Hanin tatínek byl v té době už po smrti, čekala Hanku dlouhá anabáze po domácnostech nejrůznějších známých a příbuzných, z nichž někteří jí dávali najevo, že jako „míšenka” u nich není zrovna vítaná.

Ta hvězda byla krásná

Až do osmi let prožívala Hana Reinwaldová s rodiči - a později už jen s maminkou - poměrně šťastné dětství opečovávaného jedináčka. O tom, že nad zdánlivou idylou se stahují pořád temnější stíny, zprvu nic nevěděla. Už na začátku druhé světové války se její rodiče formálně rozvedli - matka byla Židovka, kdežto otec nikoli. Věřili, že tím zabrání zabavení rodinného domu s velkou zahradou. O ten ale stejně nakonec přišli: když Josef Reinwald roku 1940 zemřel, jeho ženě Emilii s dcerou zůstala v domě jen jediná místnost s kuchyní, ostatní prostory obsadili noví nájemníci.

Další diskriminace na sebe nenechala dlouho čekat: Hanina maminka musela odevzdat cenné věci, kamarádky ji navštěvovaly už jen večer a potajmu. Někteří sousedé se k ní začali chovat hrubě. Jednoho dne malá Hana zjistila, že zmizel její milovaný jezevčík Joklík. „Maminka řekla, že ho přejelo auto. Jenže žádná auta naší ulicí nejezdila. Auto jsme měli jenom my a to stálo venku, na špalkách,” vzpomíná Hana Fousová. Až mnohem později jí došlo, jak to bylo doopravdy: „Židé nesměli mít žádná zvířata, ani rybičky, natož psa.”

Potom maminka přinesla domů látku se žlutými hvězdami, které vystřihovala a přišívala si je na oblečení „A já jsem je také mermomocí chtěla, protože se mi to strašně líbilo. Ta hvězda byla krásná,” říká Hana Fousová. Tehdy vůbec netušila, co to znamená, že je někdo Žid nebo Židovka.

Kdo se postará o Hanu?

Emilie Reinwaldová získala na začátku války, dokud se ještě Židé mohli vystěhovávat, povolení vycestovat do Spojených států. Jenže vízum platilo jen pro ni, nikoli pro její dceru. A tak se rozhodla zůstat v protektorátu. Později už nesměla cestovat ani pár kilometrů z místa bydliště. Když chtěla přes zákaz jet na pohřeb své sestry, která zemřela na tuberkulózu, odpárala si ve vlaku na záchodě židovskou hvězdu z kabátu a při cestě zpátky ji na stejném místě znovu přišila.

Pořád ale věřila, že nebude muset do transportu do Terezína. Krátce po atentátu na Heydricha dostali všichni městečtí Židé předvolání, Emilie Reinwaldová ale mezi nimi nebyla. Snad proto, že vychovávala malou Hanu, „míšenku”. Dva dny přes odjezdem transportu ale dostala telegram, že se má připojit k ostatním Židům z Městce Králové. Tento příkaz ji zaskočil nepřipravenou. Nejenže nečekala, že bude muset do Terezína, ale také nezajistila nikoho, kdo by se v době její nepřítomnosti postaral o její dceru. Nenašel se nikdo a ona trávila poslední hodiny doma v nejistotě, kdo, a jestli vůbec někdo, se Hany ujme.

„Tenkrát jsem si rozbila koleno,” vzpomíná Hana Fousová. „Honila jsem se s dětmi a mamka nám říkala, abychom nelítali. Když jsem si rozbila koleno, ještě mi vynadala. Pak jsem na něm měla strupy a tu poslední noc, když jsme byly spolu, mi ta kolena pořád líbala a říkala, abych se na ni nezlobila, že na mě byla taková.”

„Nech mě být, mami, já chci spát,“ odbyla ji malá dcera, která netušila, že je to poslední večer s maminkou v jejím životě. “Ale ona brečela a pořád mě pusinkovala.” Druhý den před pátou hodinou ranní Hana doprovodila matku na nádraží. Spolu s ní odjíždělo osmadvacet místních Židů, mezi nimi i několik Haniných dětských přátel: devítiletá Věra Dubová, stejně stará Dagmar Stránská a její jedenáctiletý bratr Tomáš. Nikdo z městeckých Židů se domů už nikdy nevrátil.

Zubožené děti z Bialystoku

Pro některé z nich se stalo na nějakou dobu přestupní stanicí terezínské ghetto, většina (mezi nimi i Věra, Dagmar a Tomáš) jich ale rovnou pokračovala dál, na východ, do koncentračních táborů v dnešním Bělorusku. Emilie Reinwaldová zůstala v Terezíně, kde byli v té době vězněni také její rodiče a bratr.

Hana příležitostně dostávala od matky dopisy, které neprošly německou cenzurou: propašovával je jeden známý Emiliiných rodičů. V posledním dopise ze září 1943 Emilie psala, že ji vybrali jako jednu z opatrovnic pro dětský transport, který pojede z Terezína do Švédska. A malá Hana skutečně až do konce války věřila, že její maminka je v bezpečí ve Švédsku, odkud se zanedlouho vrátí. Teprve o mnoho let později se jí podařilo vypátrat, jak její matka s největší pravděpodobností zahynula.

Onen zvláštní transport představovalo 1260 dětí, které nacisté přivezli v srpnu 1943 ze zrušeného ghetta v Bialystoku na území obsazeného Polska. Zubožené a vyděšené děti, které zřejmě předtím přihlížely vyvraždění svých rodičů, již věděly, co jsou to plynové komory. “Gas, gas!” křičely, když je zavedli do sprch. Není divu, že nacisté je záměrně drželi stranou od ostatních obyvatel Terezína, kteří v té době ještě neměli povědomí o strašlivé realitě vyhlazovacích táborů.

Vyhladovělým a zanedbaným dětem se dostalo na tamní poměry nebývalé péče, dostávaly pravidelnou stravu, bylo o ně relativně dobře postaráno. Šířily se zvěsti, že pojedou do některé z neutrálních zemí, snad do Švédska (ale mluvilo se také o Švýcarsku nebo o Palestině), a že je nacisté vymění za německé zajatce. K péči o tento speciální dětský transport bylo vybráno z řad terezínských vězňů 53 opatrovníků. Jenže transport, který 5. října 1943 odjel z Terezína, nemířil ani do Švédska, ani do Švýcarska, nýbrž do Osvětimi. Hned po příjezdu byly všechny děti i jejich pečovatelé zavražděni.

„Odjížděly v osobních vagonech. Osobní vlak to byl. Mně to vrtalo hlavou: když tisíce lidí posílali na smrt v dobytčácích, proč s nimi dělali takovou opičárnu?” vysvětluje Hana Fousová, že ještě mnoho let po válce ji tížily úvahy, proč nacističtí věznitelé věnovali dětem z Bialystoku takovou péči. Byly už od začátku odsouzeny k smrti? Anebo Němci přece jen uvažovali o jejich výměně, takže i její matka měla šanci na záchranu?

Strýček mi dal facku, jedinkrát v životě

Osmiletou Hanu si nejprve vzala na starost maminčina přítelkyně: „Měla jsem ji hrozně ráda, tam bych byla hned, od minuty.” Jenže manžel oné kamarádky byl advokát a obával se, že péče o „židovskou míšenku” by mohla uškodit jeho advokátní kanceláři. A tak u nich mohla zůstat jen dva týdny, aby dokončila školní rok.

Na začátku prázdnin si pro ni přijel strýček, kterého nikdy neviděla, byl to manžel maminčiny zemřelé sestry: „On mě sbalil a odvezl mě k dalším příbuzným do nějaké vesnice. V životě jsem ty lidi neviděla.” Na statku u Benešova ale pobyla jen do konce léta brzy ji čekala další “štace”: ujala se jí teta Izra, sestra Haniny babičky. Jako jediná z celé rodiny nemusela do transportu, protože její manžel nebyl Žid.

Teta Izra a strýc Karel Budínský žili v Praze, v pavlačovém domě na Senovážném náměstí. Haně se tam moc nelíbilo, dům byl nevlídný a teta poměrně přísná. Příliš se jí nelíbilo ani ve škole. Jako poloviční Židovka nemohla pokračovat na gymnáziu a zůstala na obecné s mnohem slabšími dětmi. Učitelka-nacistka jí jednou před celou třídou napráskala rákoskou, když si povšimla, že Hana při nacistické zdravici jenom naprázdno otvírá ústa.

Dokud maminka pobývala v Terezíně, malé Haně posílala dopisy. Některé, velmi stručné, byly psané německy na předtištěné kartičce, jiné, na tenkém leteckém papíru, byly sdílnější - jak už bylo zmíněno, z ghetta je propašovával jeden rodinný známý, původně četník z Městce Králové. Jeden z dopisů doručili do domu na Senovážném náměstí zrovna ve chvíli, kdy si Hana hrála v parku s dětmi. Strýc pro ni přišel, aby šla domů a napsala mamince odpověď. „Já jsem mu řekla, že nikam nejdu, že jí psát nechci, že si chci hrát. A on mi ubalil facku. To bylo poprvé a naposledy, co něco takového udělal, on, který byl tak hodný. Tak jsem musela jít domů a psát dopis. Ale mě to nebavilo, psát jí dopisy,” vzpomíná Hana Fousová.

Strýček Karel své ženě pravděpodobně zachránil život tím, že se s ní nerozvedl. On sám za to ale zaplatil, nacisté ho poslali do internačního tábora v Bystřici u Benešova pro nerozvedené manžely Židovek a jejich syny. Stejné předvolání dostal po čase i jejich syn Josef: „To předvolání mu přišlo asi třikrát a on pokaždé nebyl doma a nepřevzal ho. Kvůli němu k nám pak chodilo gestapo. Jednou v noci jsem se probudila, protože mi někdo svítil do očí. A on tam stál chlap v gumáku a v klobouku,“ vzpomíná Hana Fousová a pokračuje: „Ale pak už nebylo zbytí a musel jít, pamatuju si, jak teta brečela, strejda už byl v té době v lágru. Tak odešel, ale za hodinu se vrátil zpátky. Spletli datum a transport, kterým měl odjet, už byl pryč. A pak už byl konec války.“

Kdy se vrátí máma?

Strýc Karel Budínský se vrátil z lágru už třetího května a zapojil se do pražského povstání. Jejich domov na Senovážném náměstí se ocitl ve středu dění, na nedaleké Jindřišské věži si Němci vybudovali kulometné hnízdo. Brzy se i Praha dočkala vytouženého konce války a Hana netrpělivě očekávala maminčin návrat.

Pokaždé, když uslyšela zvonek, se natěšeně rozběhla ke dveřím: “Vraceli se různí příbuzní. A já jsem vždycky říkala: ,To je mamka!’ A letěla jsem po té dlouhé pavlači otevřít. Nikdo mi nic neřekl. Jen po sobě vždycky tak divně koukali.” Ubíhaly měsíce a Hana přestala čekat na další zazvonění zvonku. Pozvolna jí docházelo, že maminka se už nevrátí.

Jediný, kdo přežil z nejbližší rodiny Emilie Reinwaldové, byl její mladší bratr, kterému se povedlo zatajit svůj židovský původ a celou válku přežil s falešnými doklady. Vrátil se také zeť jedné z babiččiných sester, jehož žena a syn společně odešli do plynu: “Měl úplně šedivé vlasy a moc nemluvil,” vzpomíná Hana Fousová. A dalšího příbuzného sovětští vojáci při osvobození Osvětimi vytáhli z hromady mrtvých. Po válce k nim přišel na oběd: „Byl ostříhaný na kraťoučkého ježečka a uprostřed hlavy měl vyholený pruh, to jim tak stříhali, aby nemohli utéct. A já jsem ho pozorovala, jak jedl polévku, a po každé druhé nebo třetí lžíci si musel otírat pot. Já jsem to nemohla pochopit. A pak mi strejda vysvětlil, že dlouho hladověl a je tak zesláblý, že mu jíst dělá potíže.“

Jako sirotek mohla Hana po válce odjet na ozdravný pobyt tam, kde si předtím myslela, že odjela i její maminka - do Švédska. Nějaký čas strávila také ve Francii, kde potkala bývalého terezínského vězně. Plánovaný pobyt ve Velké Británii ale překazila změna režimu v roce 1948. Hana studovala na francouzském gymnáziu, po maturitě začala pracovat jako letuška. Vdala se a vychovala dva syny.

V závěru natáčení vzpomínek pro Paměť národa Hana Fousová bilancuje: „Asi bych byla úplně jiný člověk, kdyby mě mohla vychovat maminka.” Domnívá se, že ztráta matky, stejně jako všechna příkoří a odmítnutí, která v dětství prožila, poznamenala její psychiku na celý život.

Vzpomínky Hany Fousové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.