Jedenačtyřicet schodů ke slávě

Konečně položí deset půllitrů na dřevěný stůl – před speciální porotu v čele s plzeňským sládkem. V tu chvíli se zastaví čas – obvykle pod tři minuty, u těch nejlepších atakuje hranici dvou a půl minuty. Pokud porota uzná bezchybné natočení i donesení, může na krkolomnou dráhu, skládající se z jedenačtyřiceti schodů, vyběhnout další z tuctu nejlepších výčepních v republice. Ty doplňují dva až tři cizinci startující na divokou kartu.

Letos se tento unikátní závod poběží už podesáté a nás ani tak nezajímá, kdo zvítězil a zvítězí, ale proč se tohle měření sil koná. Vysvětlení najdeme na samém začátku příběhu, kdy se z činorodého krejčího Jakuba Pinkase vyklubal nejlepší hospodský tehdejší Prahy.

Mělo se to tak: Jakub Pinkas šil kněžská roucha pro františkánský klášter, ale dobře se oženil a věnem získal dům v Perlové ulici, který později prodal a koupil za něj dům na Jungmannově náměstí.

Výčepní se toho nebojí. Podívejte se:

Sázka na plzeňské

Psal se rok 1842. Plzeňští měšťané, zoufalí z kolísavé kvality svého piva, tehdy pozvali do města bavorského sládka Josefa Grolla. Ten začal vařit spodně kvašené pivo a založil tak styl, který se už navždy bude nazývat plzeňský. Jakub Pinkas chtěl nové pivo ochutnat, a tak požádal svého přítele, formana Martina Salzmanna, jenž si později také založil hospodu v Plzni, aby mu dvě vědra přivezl. To se stalo 8. dubna 1843.

Pinkase nové pivo nadchlo. Stejně jako všechny, kterým je dal ochutnat. A tak pověsil krejčovský metr na hřebík, nůžky hodil do šuplíku a pustil se do hostinského řemesla. Kromě sázky na plzeň pomohl jeho budoucí slávě a prosperitě také fakt, že výrazně zjednodušil způsob servírování piva, byť za cenu pěkné dřiny. Místo toho, aby nosil na stůl velké korbele, z nichž si hosté sami nalévali, začal čepovat přímo do půllitrů, čímž zabránil rychlému zvětrávání. Výsledkem byla mnohem lepší chuť a parádní říz.

Račte sem nakráčet

A hosté se jen hrnuli. Díky tomu se může restaurace U Pinkasů pochlubit spoustou slavných jmen, a to v mnoha generačních vlnách. V té první sem za výborným pivem a jídlem chodili František Palacký s Františkem Ladislavem Riegrem. Druhý jmenovaný k Pinkasům chodil pravidelně dlouhých čtyřicet let a jeho posledním přáním na smrtelné posteli bylo: Přineste mi, prosím, džbánek plzně od Pinkasů. V další generaci si podnik oblíbila generace mladočechů, z nichž později vzešly hlavní osobnosti první republiky: u piva se tu scházeli Kramář, Beneš, Rašín i Masaryk, dalšími hosty byli herci Národního divadla, kteří sem zavítali vždy po představení.

U Pinkasů se líbí i oštěpařce Barboře Špotákové:

A později se mezi návštěvníky zařadil také Vlasta Burian a Werich s Voskovcem (ale i s Ježkem a maskérkou, slavnou malířkou Toyen), kteří hráli jen pár desítek metrů odtud. Jiří Voskovec ve zdejší pamětní knize učinil následující zápis: „Ať je teplo, nebo mrazivo, račte kráčet k Pinkasovům na pivo!“

À propos slavná kronika: ta vznikala v letech 1929 až 1936 a obsahuje víc než osmdesát stránek vzkazů, básniček či vtipných glos. Dnes je cenným exponátem Archivu hlavního města Prahy.

Odolný klub stovkařů

Přidejme ještě jednu kuriozitu. Hospoda U Pinkasů byla i místem významných rekordů, byť z dnešního pohledu poněkud šílených. Vznikly tu totiž dva kluby – sedmdesátkařů a stovkařů. Seznamy členů visely na zdi. A zatímco v prvním klubu figurovaly desítky pijáků, druhý čítal jen pár mohykánů. Možná už tušíte proč. Aby byl totiž dotyčný přijat, musel za den vypít sedmdesát, respektive sto piv, samozřejmě dvanáctek. Byť se to zdá zhola nemožné, několik mužů uspělo. Jedním ze stovkařů byl například sochař Vilém Amort.

A jak celá akce probíhala? Tady prosím citlivější čtenáře, aby zbytek odstavce raději přeskočili. Vilém Amort ten den přišel k Pinkasům už v sedm ráno, přičemž hostinský mu okamžitě načepoval pivo a ke stolu mu přinesl také plechový kýbl a hůl. Důvod byl prozaický. Pijan neměl čas odbíhat na záchod – močil tak, aby tekutina stékala po holi do kbelíku, který hostinský čas od času vynášel. Za hodinu Amort vypil pět až šest piv a někdy kolem půlnoci padla magická stovková hranice. Prosím, v žádném případě nezkoušet!

Raději se inspirujte naším posledním příběhem, jehož hlavním hrdinou je Václav Havel. Právě U Pinkasů totiž padlo jeho definitivní rozhodnutí, že bude kandidovat na československého prezidenta. Havel tu byl na obědě s manželkou Olgou a Jiřím Křižanem a před svým osudovým rozhodnutím poobědval lečo, guláš a vše zapil několika pivy.

Pinkasovo menu

A protože jsme se dosud věnovali především pivu, představme si na závěr několik zajímavých delikates. Za zkoušku stojí třeba chlebové placky plněné pomalu pečeným trhaným vepřovým masem, grilovanými žampiony portobello, grilovaným hermelínem s brusinkami či opečenou slaninou a vejcem. Zaujme také šlehaný Jarošovský pivní sýr ze sýrárny bratří Brunnerů, podávaný jako tatarský biftek s topinkami, nebo pikantní masový závin v listovém těstě, připravený podle oblíbeného jídla prvního plzeňského sládka Josefa Grolla. A potěší také dančí ragú na červeném víně, zdobené proslazovanými květy ibišku.