„Měli bychom být připraveni na to, že přes všechny analýzy bezpečnostní či sociální situace, které je třeba dělat, může v každé zemi dojít k překvapení. Válka na Ukrajině určitě takovým překvapením byla,“ zdůraznil mimo jiné v rozhovoru muž, podle kterého „cílem mise v Afghánistánu bylo přesvědčit místní lidi, že cesty k tomu, jak se dostat na trochu lepší úroveň existují. Přestože se nepodařilo přesvědčit pro tuto 'nabídku' západního světa většinu, tak spousty mladých lidí ano a to může znamenat postupný přínos, který ukáže až budoucnost,“ upozornil Dvořák.

Co jste si odnesl jako nejsilnější zkušenosti ze zahraničních misí? Myslím nejen v profesní, ale i lidské rovině?

Jednou z nich je to, že žijeme v úžasné zemi pro život a že bychom si toho měli vážit. Nikdy po návratu ze zahraničí jsem nezapomněl projít si starou Prahu, dát si pivko. Ne všude totiž mají takové štěstí, aby mohli žít v klidu a míru jako my tady. Zároveň každá mise vás posouvá profesně jako vojáka, tak i jako člověka. Poznáte novou mentalitu, kultury, způsob myšlení. A musím říct, že bohužel se zkušenostmi a poznáním z misí zmizela i naivita 90. let, kterou symbolizovaly představy Francise Fukuyamy o v podstatě bezproblémové a mírové budoucnosti. Škoda, protože jeho filozofie se mi jako vojákovi líbila. Jak napsal N. Machiavelli – „…nikdo si neváží míru víc než voják, protože je vždy první, který nasazuje svůj život…“ Bohužel svět je stále místem, kde se musíme starat o bezpečnost. A je důležité, aby každý z nás, nejen voják, byl připraven republiku i svobodu bránit. To se nyní jasně ukazuje v kontextu s děním na Ukrajině.

Předpokládám, že kvůli kulturní odlišnosti pro Vás byla nejnáročnější mise v Afghánistánu…

Je to tak. Je třeba si uvědomit, že Afghánistán určitě není země, kde by byla západní demokracie. Máte-li stát, který si ještě neprošel jistou etapou vývoje, pak nemůžete předpokládat, že posun k demokracii zvládnou v průběhu několika desetiletí. Uvědomil jsem si tam, že úspěch je v první řadě determinovaný vůlí obyčejných lidí, a že je nutné je získat na naši stranu. Už na začátku nám bylo jasné, že bychom tam museli být po několik generací, aby se nám to podařilo. Od určité fáze už mise přestává být vojenská, a je důležité, aby hlavní roli převzali civilní organizace. Uvědomil jsem si, že pokud budeme jezdit po Kábulu v obrněných vozidlech a s kulomety, tak si asi těžko získáme náklonnost místních lidí. A to je rozhodující. Aby místní lidé začali opravdu věřit tomu, že způsob života, který jim přinášíte, je pro ně lepší než ten, ve kterém žili. Bohužel se ukázalo, že tento cíl se nám nepodařilo splnit. Ale to není primární úkol vojenských kontingentů. Přechod do mírového stavu by neměli plnit vojáci, ti svou práci odvedli bezezbytku. To říkal i jeden z mých nadřízených - „není to mise pro vojáky, ale politici v současné době nikoho jiného nemají“.

close Generálmajor Bohuslav Dvořák. info Zdroj: Deník/Jan Prokeš zoom_in Generálmajor Bohuslav Dvořák.

Jak důležitou roli v konfliktu na Ukrajině hraje a ještě může hrát letectvo?

Jednoduše řečeno – významnou. To tak bylo, je a bude. Stále platí již od konce první světové války, že klíčem k úspěchu ve válečném konfliktu je dosažení vzdušné nadvlády. Pokud nedosáhnete vzdušné nadvlády, pak velmi těžko a pokud vůbec jste schopni dosáhnout svých cílů na zemi. Rusové na začátku konfliktu udělali to, co je napsáno v každé vojenské příručce - pokusili se zničit protivzdušnou obranu Ukrajiny. První úder byl směřován na zničení prostředků protivzdušné obrany (stejně postupovaly i při útoku na Gruzii), zničení radiolokátorů, pozemních protivzdušných systémů, apod. Naštěstí, a není úplně jasné z jakého důvodu, se jim to nepodařilo kompletně. Nicméně na začátku této války měli Rusové vzdušnou nadvládu, byť částečnou. V té době nemohli Ukrajinci vzít letectvo a pustit se do ruských pozemních kolon.

Proč?

Protože by za to draze zaplatili. Jak jsem již zmínil, na ofenzivní vzdušné operace potřebujete mít vzdušnou nadvládu. Ovšem i vzdušnou nadvládu dělíme na několik stupňů podle míry ohrožení protivníkem. Optimální je samozřejmě „air supremacy” – naprostá volnost ve vzduchu. Rusové ale udělali spoustu chyb už při zahájení operace. Nepodařilo se jim dosáhnout několika cílů včetně onoho zničení ukrajinské protivzdušné obrany. To bylo pro budoucnost velmi důležité. Důvodem současných dodávek sofistikovaných a velmi nákladných systémů protivzdušné a protiraketové obrany ze Západu na Ukrajinu je jednoduše to, aby ruské letectvo nemohlo působit. Ukázalo se, že tyto systémy jsou velmi účinné.

Mohli se ale Ukrajinci na invazi lépe připravit ještě před jejím začátkem?

Tady bych si vzal paralelu s Českou republikou. Myslíte si, že jsme na konflikt v takovém rozsahu připraveni? Ještě nedávno jsme měli ve strategických dokumentech uvedeno, že varovací doba bude minimálně deset let a že tuto dobu využijeme pro přípravu na válku. Přestože existovaly indicie, že Rusové Ukrajinu napadnou, tak tomu do poslední chvíle nikdo nevěřil. A jak se ukázalo, bylo to velké překvapení pro všechny. Musím říct, že osobně jsem vůbec nepočítal s tím, že by Rusové takovou blbost mohli udělat. Byl jsem opravdu překvapený, že Ukrajinu napadali. Neviděl jsem politické cíle, kterých by mohli dosáhnout, aby to bylo ku prospěchu postavení Ruska ve světě. A dodnes je nevidím.

Troufáte si odhadnout, jak se bude konflikt dále vyvíjet? Jestli jednoho dne dospěje do chvíle, kdy se Rusové stáhnou a na sporná území budou dohlížet nějaké mezinárodní mise?

Doufám, že se to podaří. Kdy a jakým způsobem, tak to závisí na mnoha faktorech. Důležité je, aby přetrvala současná podpora Ukrajiny, jak z USA, EU, tak i od jednotlivých demokratických států včetně nás. Z historie víme, že pokud nějaká válka trvá hodně dlouho, tak zahraniční podpora může slábnout. Pochopitelně válka na Ukrajině má dopady i na nás, na naši ekonomiku, koneckonců i na tu celosvětovou. Vždy hrozí, že veřejné mínění dotlačí politiky ke změně přístupu k válce na Ukrajině… Byl bych opravdu nerad, aby k tomu došlo. Vážím si postojů naší vlády a zvlášť přístupu paní ministryně obrany Jany Černochové. Myslím si, že právě teď je hodně důležité tu podporu udržet.

Souhlasíte tedy s postojem, že je mimo diskusi, jestli má podpora Ukrajiny smysl?

Už se nebavíme o zemi, která je někde bůhvíkde. Irelevantní je diskuse o tom, jestli toto je nebo není ku prospěchu naší bezpečnosti. Platí to obzvlášť teď, když je válka skoro na dohled od našich hranic. Jestli tady nechceme mluvit rusky, tak Ukrajinu musíme podpořit. Z politického hlediska je důležité, aby tady byla jednota úsilí, aby se to úsilí netříštilo a byli jsme opravdu zaměření na podporu těch, kteří bojují i za naši svobodu. Každý má své možnosti, jak Ukrajinu podpořit. Měli bychom ale udělat maximum, aby tu podporu Ukrajinci dostali. Na Ukrajině se znovu ukázalo, že nejdůležitější je vůle obyvatelstva se bránit. Ukázalo se také, že prezident Ukrajiny je opravdu dobrý válečný lídr. Období války a míru totiž kladou na schopnosti a vlastnosti lídrů dost odlišné požadavky.

Hrozí, že by byla Praha mezi prvními cíli, pokud by se Moskva rozhodla rozšířit válku dále na západ?

Buďme na zemi. V rámci EU i celého západního světa opravdu nejsme ti nejdůležitější, a to jsem skalní jihočeský patriot. Samozřejmě je otázka, kam až by se takový potenciální konflikt rozvinul. Z hlediska politického i vojenského jsou ale jiné cíle, které by měly vyšší prioritu než Praha. Ta by nejspíš nebyla na špici seznamu prioritních cílů. Nicméně je třeba si uvědomit, že v případě napadení některé země NATO bychom byli ve válce také. Iracionalita v rozhodování Kremlu je bohužel dnes realitou. Osobně mě překvapilo a zarazilo nejen to, že o vyhlášení války rozhodl v podstatě jedinec, ale také většinová podpora této války v ruské populaci. Ta pro mě byla předtím naprosto nemyslitelná. Ti lidé spolu přeci žili, i když jejich soustátí fungovalo komplikovaně, tak přeci jen se navzájem dobře znali. Za druhé světové války bojovali bok po boku. Rusko bylo ještě do začátku letošní invaze vnímané jako stát vedený politiky, kteří dokážou vnímat a vyhodnocovat situaci a racionálně jednat. Tím, že napadli Ukrajinu, překvapili všechny a zařadili Rusko mezi země, jejichž představitelé jednají nevyzpytatelně a iracionálně.

close Generálmajor Bohuslav Dvořák. info Zdroj: archiv B. Dvořáka zoom_in Generálmajor Bohuslav Dvořák.

Plyne z toho nějaké ponaučení?

V diskusi před zhruba deseti – patnácti lety převládal názor, že budeme mít přibližně deset let na to, abychom se připravili na válku. Už v té době jsem tomu nevěřil, protože jsem nechápal, kdo vymezí nějaký startovací bod, v němž začíná ona příprava státu na válku. Ukazuje se, že je potřeba být připraven okamžitě. Mít již dnes připraveny nástroje, jak zajistit bezpečnost dodávek strategických komodit i zbraňových systémů, mít připravenou infrastrukturu atd. Jsem rád, že paní ministryně obrany do toho vstoupila opravdu razantně a že armáda teď dostává prostředky, které dostávat má. Nicméně armáda je jen jedna ze složek, které má stát ke své obraně. Ještě důležitější je právě už zmíněná vůle obyvatelstva k vlastní obraně. A nezapomínejme, že každý stát má své nástroje na hájení svých zájmů v mezinárodním prostředí – ekonomiku, diplomacii, informace a také ozbrojené síly. Díky tomu, že jsme členy EU a Aliance, tak máme daleko více možností hájit své zájmy v mezinárodním prostředí.

Nedávno jsme slavili Den válečných veteránů. Stará se český stát o ně dostatečně?

Já myslím, že ano. Hodně věcí se v tomto ohledu změnilo k lepšímu. Postavení veteránů, a to jak je vnímá naše společnost úzce souvisí s kreditem, který Armáda České republiky v naší společnosti má. Je to díky tomu, jak se AČR změnila, jakých úspěchů jsme dosáhli v misích či v rámci Aliance nebo při pomoci doma při řešení následků živelných pohrom. Na ministerstvu obrany pracuje Odbor pro válečné veterány a z mého pohledu dělá svou práci dobře. Koneckonců jako válečný veterán musím říct, že v první řadě bychom si měli uvědomit, že nemůžeme sedět a čekat, že nám stát něco dá. Měli bychom spíš přemýšlet o tom, co my můžeme udělat pro naši republiku. Jak říkám jednou voják, navždy voják.

Generálmajor Bohuslav Dvořák
Narodil se v roce 1960 v Kaplici. V roce 1983 absolvoval Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích. Vzdělání si doplnil v roce 2005 na univerzitě v Maxwell v USA. Tři a půl roku také působil na Velitelství sil okamžité reakce NATO v Heidelbergu. Má za sebou mezinárodní mise SFOR, AFOR a ISAF. Je ženatý a má tři syny, žije v Hostivicích.