„První otřesné vzpomínky ve mně zanechala situace, kdy před naší zahradou na ulici zastavilo auto na způsob pick-upu. Na korbě byli tři muži připoutáni k tyči na střeše kabiny. Měli rozsekaná záda, ze kterých jim tekla krev. A kolem auta stáli tři vojáci SS a smáli se. Byl jsem sice děcko, ale ten zlý smích, to pohrdání životy… to si budu pamatovat do konce života.“

A stačilo jen málo a válka by nevratně rozdělila i jejich rodinu. O pár měsíců později sousední obcí projížděla kolona SS. V tu dobu se poblíž vyskytoval 
i Františkův otec. A najednou na kolonu někdo vystřelil z pistole.

Němci se rozzuřili k nepříčetnosti. A začali likvidovat. Bez lítosti. „Vytahovali muže 
z domů a před kostelem u zdi jednoho po druhém stříleli!“

Úkryt na zahradě

Otec přiběhl domů celý vyděšený. A hned se šel ještě s Františkovým dědou schovat do krytu, který si na zahradě potají vybudovali. „Já, babička a můj jednoroční bratr jsme zůstali 
v domě, abychom - třeba pláčem - nevyzradili kryt.“

Hrůza a děs. Tak popisuje František stísněným hlasem okamžiky, které prostřednictvím maminky a babičky prožíval. Oknem v kuchyni společně sledovali, jak jednotka SS táhne od vesnice, kde se konaly popravy, přes louku. Vojáci už byli nadohled, jen jeden statek pod nimi. Nikdo ani nedutal. 
A ta sžíravá nejistota jako by trvala věčnost…

„A pak se jednotka zastavila právě u statku pod námi. Zde si načepovali vodu, napili se 
a odešli.“ Jak se později František dozvěděl od svých rodičů, popravy v sousední vesnici ustaly. Na přímluvu Němky, která se osobně zaručila, že střelec nebyl z obce. Františkův otec měl namále ale i těsně před koncem války, když šel na sraz mužů, kteří měli jet pro zbraně 
a vydat se na pomoc Pražskému povstání.

„Na otce však vojáci SS začali střílet, podařilo se mu uprchnout přes zámecký park a dostat se do lesa. Na místo srazu se tak nestihl dostavit.“ Na ty, kteří to stihli, ale čekal krutý osud. Nedůstojný konec. Němečtí vojáci je přivázali nohama za auto a táhli je po silnici tak dlouho, dokud je neumučili. Otec tedy protektorát a válku přežil. Čtyři roky po válce ale podlehl nádoru mozku, což byl následek z bombardování při nuceném pracovním nasazení.

„Vzpomínám si na tátovo vyprávění, že Němci nebyli všichni stejní. Protože mu právě po tom bombardování pomohl Němec, který se také zasadil o to, aby se táta vrátil z nuceného nasazení zpátky domů. A poté se ještě podílel na stavbě jednoho mostu za Benešovem u připravované dálnice, který tam stojí dodnes. A když po něm občas projíždím, vždy si na něj vzpomenu,“ říká František tiše, 
v myšlenkách stále s tatínkem, který tak brzo odešel.

Místo hraní práce

Rodinu opustil nejen otec, ale také hospodář. „Ocitli jsme se 
v dost tíživé situaci. Děda s babičkou již byli staří, matka zůstala na celé hospodářství sama, mně bylo devět, bratrovi pět. A můj nejmladší bratr se narodil měsíc po tátově smrti.“

Jen co se vrátil ze školy, už ho maminka hnala na pole. Zatímco ostatní kluci si užívali bezstarostné dětství, on trpěl. A nejvíc v létě. „Jednou se kamarádi šli koupat k rybníku. A prý ať jdu s nimi. Jenže nám soused 
s koňmi přivezl zrovna žebřiňákem z lesa chroští a větve. A já to musel hned skládat. Byl jsem tak naštvaný, že ostatní kluci se mohou cachtat ve vodě a já to musím skládat… Tak jsem hlasitě nadával. A na celé kolo jsem vykřikl, že bych to nejradši zapálil…“

Maminka ho uslyšela, vzala opratě a zmastila tak, že už nikdy podobné přání nevyslovil. A sekal dobrotu. Po skončení osmiletky se František vyučil zedníkem. Následoval příchod do podniku Pozista, což byla firma pozdější Vojenské stavby. Tam František pracoval jako normo úkolář. Nelenil a dálkově si vystudoval při práci dvouletou stavební průmyslovku. 

Následoval Bytostav Karviná, kde ho zařadili jako mistra hlavní stavební výroby a odtud jeho kroky vedly na vojnu a do vojenského učiliště do Bruntálu.

Osudová sestřička

A právě v tomto městě potkal také svoji životní lásku Ludmilu. Zdravotní sestřičku, za kterou chodil ze začátku potají na ubytovnu v areálu nemocnice. Den co den jako mladý voják 
v kondici bez problému přelezl vysokou zeď a utíkal za svou milou. Jednou se mu to ale vymstilo…

„Vykopali jámu, tu zalili hašeným vápnem… A já do ní zahučel,“ směje se při vzpomínce na krásná léta 
v Bruntále František. V roce 1962 se oženil v rodišti manželky, 
v Zábřehu. A za rok se mu narodila dcera Pavlína. Františkovi se dařilo nejen 
v soukromém životě, ale i v tom pracovním. Nakonec zakotvil na dlouhá léta u kriminální služby, dostudoval si vysokou školu a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy získal doktorát.

Příhod z dob, kdy byl kriminalistou, má František tolik, že by to vydalo na celou knížku. Nejraději ale vzpomíná na dvě.  Ta první se stala na začátku 80. let, kdy v jednom pražském obchodě došlo k loupežnému přepadení prodavačky. „Byl jsem přivolán na místo, prošel jsem si to tam a po chvíli jsem řekl kolegům - Fajn. Tak pojďme pro pachatele!“

Technik spolu s vyšetřovatelem se na Františka dívali, jako by se zbláznil. Ale jeli s ním do jedné restaurace, kam akorát přicházel pachatel. I s lupem.

Geniální detektiv

„Jsem geniální detektiv?“ klade mi se smíchem otázku František a hned si na ni sám odpovídá. „Nikoliv. Šlo pouze o osobní a místní znalost. Našel jsem totiž na místě občanský průkaz. A jelikož jsem danou osobu znal a věděl jsem, kam chodí, tak jsem si dal vše dohromady. A ono to vyšlo,“ říká skromně František. Avšak právě takové „maličkosti“, náhoda a trochu toho pověstného štěstíčka dělá detektiva detektivem…

Za svůj dlouhý profesní život dostal také několik zakázek na sledování nevěrných manželů. „Přišla ke mně taková nóbl dáma, ať vypátrám jejího nevěrného muže. S kým to táhne, jak dlouho… A tak jsem se pustil do práce.“

Jednoho dne na pátračce sledoval se svými kolegy jejího manžela, který si v pražské vinárně ve sklepení dával opravdu dostaveníčko se svojí milenkou. František se zrovna vracel po schodech z vinárny, když 
v tom potkal známého, též detektiva.

Stačila mu jen chvíle konverzace, aby zjistil, že jeho kamarád v té samé kavárně sleduje na popud muže nevěrnou manželku s jejím milencem. Manželku, která si najala Františka.

Dobrý skutek po zásluze potrestán

V průběhu profesního působení získal mnoho cenných zkušeností. „Ale bohužel jsem si ověřil i platnost slov, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Významně jsem pomohl třem kolegům, kamarádům. 


A ti se mi skutečně „kamarádsky“ odvděčili. Pokusili se mě podrazit. Zrada bolí. A od těch nejbližších obzvlášť. Ale i takový je bohužel život.“

Sametoví kariéristé

Jak František, který z okresní kriminálky přešel na šéfa kriminálního odboru v Praze, říká, naštěstí funguje přísloví Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. „Například co se týká některých kariéristů sametové revoluce…“

A vypráví o gangu, který působil mezi Prahou a Karlovými Vary. „Nebál bych se je označit za organizovaný zločin. V podstatě se jednalo o rodinný klan“, ke kterému patřil i skutečný gangster J. Š. Přišel listopad 1989 a on vstoupil do Občanského fóra a stal se členem prověrkové komise prověřující policisty - příslušníky SNB v daném okresním městě. A mimo jiné si pořídil i mercedes a zámeček.“

Při jedné cestě se svým luxusním autem však vletěl pod Tatru 138, která byla plně naložená kameny. A jeho kariéra skončila. 

I jeho šéf, kmotr rodinného klanu, skončil neslavně. V jeho vile nedaleko Prahy ho asi čtyřiceti ranami ze samopalu rozstřílela ruskojazyčná mafie…