Po válce si dodělal maturitu a následně vystudoval i vysokou školu a zaměřil se na energetiku. Jak vzpomíná František Kolman na válečná léta?

Váš otec byl Němec, proto jste musel v roce 1939 přijmout německou národnost, jaké to pro vás bylo?

Bylo to velice těžké. V roce 1941 jsem musel začít dojíždět do Jindřichova Hradce do německé školy. Neuměl jsem německy, navíc profesoři byli zblblí nacisty. Když mi bylo 16 let, musel jsem vypomáhat u protiletadlové obrany v Plzni, měli jsme chránit Škodovku.

Tam jste zůstal až do konce války?

V 17 letech jsem musel do wermachtu, někde za Norimberkem jsem dostal tříměsíční výcvik pěšáka a šlo se na západní frontu. Byli jsme mladí kluci, bylo to strašně těžké. Jeden dokonce utekl od kanónu. Velitel mu řekl, že pro jednou mu to odpustí, protože je to mladý kluk, ale příště půjde před válečný soud za dezerci.

Poté jste se dostal do amerického zajetí?

Dostal jsem jen obyčejnou flintu a s tím jsem se měl postavit americkým kanónům… Jen pár nás tehdy zůstalo naživu. Američani oproti nám měli plnou výzbroj, byli navonění. My jsme byli hladoví, nevyspalí a roztrhaní. Potom nás odvezli do zajateckého tábora. Odtud jsme jeli do lágru do Francie, blízko Marseille. A potom do střední Francie.

Jaký byl váš návrat domů?

Když jsem přijel do Kamenice za rodiči, na dveřích byla cedulka a na ní rusky: Tady bydlí Češi. Mého tátu totiž zajistili komunisti, aby se mu nic nestalo. Věděli, že to byl slušný člověk. Bydlení ale nikde nebylo, tak mě šoupli k němu. Před Vánoci jsme dostali byt.

Začal jste potom pracovat?

Byl jsem zaměstnaný v hračkářství, potom v zemědělství. V lednu 1947 jsem se pak přihlásil na uhelnou brigádu na Mostecko. Měl jsem za to dostat uhlí. Když jsem se vrátil k našim, tak ho máma chtěla, jenže já jsem ho prodal. Byl to průšvih, zachránilo mě, že jsem našel inzerát v novinách, že Škodovy závody na Smíchově přijímají všechny možné profese. Tak jsem v podstatě utekl do Prahy.

Kvůli válce jste ale nedokončil střední školu, nepokoušel jste se ji dodělat?

V Praze jsem začal chodit na tzv. pedagogium, bylo to gymnázium, ale soukromé. Jednalo se o večerní studium. Musel jsem si ho ale platit z toho, co jsem vydělal. Jenže potom přišel únor a školu zrušili. Tehdy mě v práci čapli soudruzi a dali mi přihlášku do KSČ. Takže jsem na Staroměstském náměstí vybojoval Vítězný únor. Byl jsem tehdy blbej mladej kluk…

Vrátil jste se ke studiu?

V roce 1951 soudruzi potřebovali vzdělané dělníky. Já jsem byl už ženatý a měl jsem malého syna, tak se mi moc nechtělo. Pak ale začaly večerní školy pro pracující. Za rok a půl jsem si dodělal maturitu. Pak jsem studoval vysokou školu, techniku. Od šesti do dvou jsem pracoval a od čtyř hodin byly přednášky.

Na jaké pozici jste potom pracoval?

V práci jsem se přesunul od soustruhu na pozici technického pracovníka a musel jsem vyplnit kádrový dotazník. Tam jsem uvedl, že mí příbuzní byli odsunuti. Když jsem získal titul, tak jsem měl nastoupit do tehdejšího Výzkumného ústavu naftových motorů, ale kvůli tomu škraloupu to nebylo možné. Měl jsem totiž příbuzné v kapitalistickém státě. Tak jsem šel pracovat do Škodovky do Spálené ulice, tam stavěli elektrárny.

Změnil jste pak pozici?

Dělal jsem zástupce vedoucího, jezdil jsem po místech, kde se stavěly elektrárny, a pomáhal jsem jim. Jenže potom přišel rok 1968 a v roce 1969 prověrky. Protože jsem nesouhlasil se vstupem vojsk, a navíc jsem měl kádrový škraloup, tak jsem byl vyloučen z KSČ. Už jsem mohl jezdit jen po republice. Tehdy se všude hledal kapitalistický nepřítel. Nakonec jsem šel do důchodu až v roce 1988.

František Kolmannarodil se v roce 1927 na Českomoravské vysočině
válečné události strávil na západní frontě, konec války byl v americkém zajetí
vystudoval energetiku a zabýval se technickou kontrolou v elektrárnách

Domov pro seniory Nová Slunečnicemá kapacitu 258 míst a je svého druhu největším domovem pro seniory v Praze
služby poskytuje již od roku 1979
domov poskytuje celoroční pobytové sociální služby uživatelům v důchodovém věku
součástí služeb je i široká nabídka aktivizačních programů v podobě volnočasových aktivit, které rozvíjí schopnosti klientů domova

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webu: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Jiří Seyček: Čelil jedovatým hadům i africkému náčelníkovi