Potkat Jardu Houšteckého jinak než s foťákem nebo kamerou v ruce je prakticky nemožné. Fotí a točí už od mládí, a jak tvrdí, zůstane svému Nikonu věrný. Nejvtipnější část našeho rozhovoru nastala až po jeho skončení, když jsme se dostali k tomu, že bude potřeba vyfotit ho. Zkoušeli jste někdy fotit fotografa? Radím vám, nedělejte to. Po dvaceti minutách pokusů (a to mi půjčil svoje dělo!) mě propustil se slovy „Jeď domů, já se tu vyfotím se stativem a pošlu ti to." Takže si díky tomu vyzkoušel i autoportrét. Fotografové jsou perfekcionalisté, jinak by to prý nemělo smysl dělat. Co ještě o sobě prozradil člověk, který měl před aparátem hvězdy jako Metallica nebo Iron Maiden?

Jinak než s foťákem v ruce jsem tě snad nikdy v životě neviděla. Jak ses vlastně k focení dostal?

Pohled na svět přes objektiv foťáku mě fascinoval už od dětství, motal jsem se kolem těch obrázků, co si pamatuju. V nějakých patnácti letech jsem si koupil první foťák, samozřejmě v té době na kinofilm, a jelikož jsem neměl moc peněz, tak to byl kompakt.

Předpokládám, že ti to dlouho nestačilo. Takže kdy přišla první zrcadlovka?

To ti řeknu naprosto přesně, bylo to v roce 1996 a koupil jsem si ji na dovolené v Českých Budějovicích. Chtěl jsem vyfotit východ slunce, ale tím chrchlátkem, co jsem měl, to prostě nešlo. Tak jsem se naštval, rozbil jsem prasátko a vyrazil do prvního obchodu v Budějovicích, kde jsem si koupil svou první zrcadlovku Nikon, samozřejmě taky ještě na kinofilm.

Z pohledu dnešní doby jsi začínal vlastně ve fotografickém pravěku, taky patříš mezi ty, co nostalgicky vzpomínají na doby kinofilmů?

Popravdě něco na tom bude, že s nástupem digitálů došlo k určité devalvaci fotky, ale pořád jsem přesvědčený o tom, že kvalitní práce se pozná, a focení není o tom, že někam přijdeš, „nakropíš" pět set fotek, vybereš z toho dvě stě dobrých a hotovo. Pravda je, že když jsem fotil na film, udělal jsem třicet šest fotek, a když byly dobré dvě, byl jsem rád. Mělo to své kouzlo, ale hlavně to člověka nutilo se učit a makat na sobě. Takže takhle: nemyslím, že by digitály byly zlo.

Když jsme u toho učení, začal jsi fotit, protože tě to bavilo, jak ses to ale naučil, kdy se z kluka, kterého baví obrázky, stal fotograf, který fotí Metallicu?

To bylo tak nějak postupně. Pravda je, že jsem samouk, žádné školy nebo fotokroužky jsem neabsolvoval. Motal jsem se kolem muziky, nejdřív jako osvětlovač, a pak jsem s těmi kapelami začal jezdit i jako fotograf nebo kameraman.

Takže nejen fotoaparát, ale i kamera. K tomu ses dostal jak?

Ono to šlo tak nějak ruku v ruce. Začínal jsem s klasickou rodinnou kamerkou, co si s ní lidi točí třeba dovolenou, ale to mi opět přestalo stačit, takže jsem si koupil profesionální techniku…

Fotíš hlavně koncerty a podobné velké kulturní akce. Máš třeba nějaký fotografický sen?

Ono to vyplývá z logiky věci, protože řadu koncertů „drátuju", tedy dělám světla, a tak je rovnou i nafotím. A za ty roky už si mě některé kapely objednávají, že chtějí, abych je vyfotil nebo jim udělal video. Teď na podzim mě třeba čeká šňůra s Debustrolem. Takže tady jsem si opravdu jistý v kramflecích v tom, co dělám. Ale nebráním se žádnému focení, klidně fotím i svatby nebo hokejové utkání… Dělám vyloženě reportážní fotku, ateliérové focení mě nikdy moc nelákalo. Jestli myslíš sen jako třeba výstavu, tak to určitě ne. Chci jen dál dělat fotky, které budou lidi těšit.

Jaroslav Houštecký
- Fotograf, ale také kameraman a osvětlovač, dělá reportážní fotky
- Na svět se dívá přes objektiv už od patnácti let
- Můžete ho potkat hlavně na hudebních akcích, ty fotí nejvíc
- S manželkou a synem bydlí v Benátkách nad Jizerou

Jestli tomu rozumím, tak se z koníčka stalo zaměstnání?

Přesně tak a jsem neskutečně šťastný, že to tak je. Sice je konkurence v oboru hodně velká a člověk se musí ohánět, ale mě to baví. Dělat někde ve fabrice by mě zabilo, to jsem vydržel čtrnáct dní. Rád cestuju, jezdím po republice s kapelami a poznávám nové lidi i místa. A nesmím zapomenout, že fotím i pro Boleslavský deník, což mě taky těší. (smích)

Co považuješ za svůj největší dosavadní profesní úspěch?

Já to takhle moc hodnotit nechci, to musí posoudit jiní, co se mi povedlo. Jsem rád, když na fotkách zachytím atmosféru koncertu, je to adrenalin. Určitě bylo super, když mě na prestižní festival Sonisphere vybrali jako jednoho z foťáků, kteří mohli fotit Metallicu, super byli i Iron Maiden. Ale tady u nás na benátecké Loděnici je dobré muziky spousta, a baví mě každé focení, proto to dělám.

Právě jsi dorazil z dovolené, co rodinné fotky?

No, popravdě, ještě jsem je neviděl. Ale samozřejmě jsem tam fotil, dokonce i na východ slunce jsem vstal, a povedlo se mi ho zachytit. Dovolená byla odpočinek od práce, ale ono to focení je opravdu pořád i koníček…