Po nedávných komunálních volbách byla radniční ombudsmanskou jmenována farářka Československé církve husitské Petra Šáchová.
S Pražským deníkem si tato zajímavá osobnost, která byla v mládí manekýnkou a v roce 1970 se dokonce stala pražskou královnou krásy, povídala o své životní cestě i významu své role, kterou plní v páté městské části.

Kdo vás v dětství přivedl, lze – li to tak nazvat, k náboženství?
První semínko ve mně zaseli prarodiče. S babičkou jsem si hodně povídala o víře, chodili jsme společně do kostela a modlili se. Rodiče na mne v této oblasti moc nepůsobili, byli spíš takoví ti poctiví budovatelé. Komunistický režim u nich víru spíše potlačil i když jen jen na určitý čas.

Začala jste dříve s modelingem nebo studiem teologie?
S přehlídkami. Navštěvovala jsem s přáteli studentský klub Vltava, kam chodili režiséři a řada umělců. Spousta
z nich byli mí vrstevníci, tak jsem jim pomáhala tím, že jsem hrála v jejich reklamách a studentských filmech. V této společnosti jsem se seznámila i s lidmi, kteří organizovali přehlídky a měli zájem, abych se stala modelkou. Až potom jsem se přihlásila na teologii.

Jaké byly přehlídky v době normalizace?
V Praze fungovalo zhruba patnáct manekýn, které předváděly v jednom kuse zhruba dvacet let. Metropole byly malý dvoreček, všichni
z branže se dobře znali. Organizovali se přehlídky pro obchodní domy, jejich jednotlivá oddělení, salóny, státní podniky, ale i třeba funkcionáře JZD. Byly to přehlídky různého oblečení, bot, či bižuterie.

Dalo se takto vydělat?
Ano, pro mladou holku docela dobře. Jako farářka jsem brala kolem šest set korun za měsíc, přičemž tuto sumu šlo vydělat na přehlídce za jeden den. A navíc jsme dostávala
i naturálie. Z venkovských akcí jsme si třeba vezli domů
s kolegyněmi například pytel brambor.

Takže slušné zaměstnání…
Pozor, manekýnka nebyla oficiální pracovní pozice, musela jste při ní mít nějaké „skutečné“ zaměstnání, být studentkou anebo mít manžela. To jste se oficiálně stala ženou v domácnosti, což nikoho nedráždilo.

V roce 1970 jste byla zvolena Miss Praha. Pomohla vám korunka krásy v modelingu?
Ano, nabídky pak přibývaly, zahrála jsem si i několik malých rolí ve filmech. Byla jsem poslední pražskou miss, po té už soutěž zrušili, protože podle správného socialistického zřízení nebylo možné, aby se někdo předváděl
v plavkách.

Chtěla jste být filmovou hvězdou?
Nikdy to nebyl můj sen, netoužila jsem po tom. Na spoustu castingů jsem ani nešla.

Kolik studentů se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hlásilo na teologii?
Moc ne, někdy jen tři lidi. Když jsem nastupovala v roce 1969, byl to „silný“ ročník, v prváku nás bylo devatenáct. V porovnání s dneškem to je stále malý počet, ale musíme vzít v úvahu, že byla úplně jiná doba, teologie byla režimem trpěný studijní obor.

Nemělo vedení školy problém s vaší „brigádou“?
Děkan byl skvělý a chápal to jako moji dobrou příležitost k výdělku ve volném čase.

Proč jste „ukotvila“ u Československé církve husitské?
Měla jsem sice přátele katolíky, ale tato církev ženu nechtěla, takže jsem udělala tuto volbu a jsem za ní vděčná.

Když už jste byla farářkou, „zajímala“ se o vás Státní bezpečnost?
Ano, na začátku osmdesátých let se mě snažila zlomit ke spolupráci. Ti podivní lidé jezdili ke mně na faru a chtěli, abych je informovala o dění na sousedící katolické faře. Prý jsou katolíci rozvratitelé republiky, takže mám možnost udělat dobrý skutek. Byla jsem podle jejich tvrzení příslušnicí dobré církve a tudíž ideální pro potřeby STB. Měli smůlu a vždy odešli s nepořízenou. Zkoušeli to dlouhých sedm let.

Jaké přesvědčovací metody používali?
Dost zbabělé, například mě varovali, že můj syn by se jednoho dne nemusel vrátit ze základní školy nebo že bych mohla cestou autem havarovat. Také strašili, že mi vezmou pas. Přešla jsem do protiútoku a vymyslela jsem si, že jsem nahrála naší konverzaci na kazetu, kterou má můj právník i lidé na Západě. Byl to nedomyšlený krok, ale kupodivu zabral a nakonec mi dali pokoj.

V roce 1981 jste přišla o takzvaný Státní souhlas. Co to znamenalo?
Že jsem jako farářka přestala brát plat. Stala jsem se tudíž ženou v domácnosti. Jelikož jsem si však dokázala vydělat jako manekýna, mohla jsem si dovolit pokračovat být farářkou bez nároku na mzdu. To už mi zakázat nemohli. Hodně mě v té době podrželi lidé z prostředí modelingu, dávali mi dost práce včetně zahraničních výjezdů.

Pustili vás bez problémů za hranice?
Ano. Jezdili jsme hlavně po státech socialistického bloku, ale dostávali jsme se i na pár týdnů do Západní Evropy.
V takových chvílích mi hlídala malého syna babička.

Neuvažovala jste o emigraci?
Ne. Jsem patriotka a tady je moje místo.

close zoom_in Máte ještě vzpomínku na nějaké období, kdy jste se dostala v roli farářky do úzkých?
Na první faře jsem působila na zámku ve vlastnictví naší církve. Bohužel na něj dostali zálusk funkcionáři Československého rozhlasu, kteří zámek úmyslně podhodnotili a ocenili jen na 100 tisíc korun. Přiměli nás vyměnit ho za dům, který zrenovovali, údajně za 150 tisíc. Měli jsme tedy podle nich být rádi, že nemusíme nic doplácet.

Jak vám bylo, když jste tu směnu podepisovala?
Nedostala jsem se k tomu. Tak mě to bezpráví a zároveň neschopnost církevních hodnostářů se mu postavit vykolejilo a rozčílilo, že jsem měla bouračku.

Nic vážného se nestalo, ale kvůli pobytu v nemocnici jsem u podpisu nebyla přítomna. I kdybych nehavarovala, asi bych to stejně nedokázala. Bojovala bych dál, ale stejně nic nezmohla.

Od poloviny osmdesátých let jste farářkou ve smíchovském kostele Československé církve husitské v ulici Na Václavce? Měla jste někdy pocit, že by věřící měli problém s tím, že na faře je žena?
Naopak, jsou raději, protože mají pocit, že ke mně můžou být otevření, říci mi osobnější věci, které by třeba muži nikdy neřekli. Vědí, že jsem sama matka dítěte, tak že například pro jejich rodinné problémy budu mít pochopení.

S čím se svěřují muži?
Je to různé, ale spousta z nich naříká na své manželství, vzbuzují dojem, že oni za krizi vztahu nemůžou. Ale partnerský svazek tvoří vždy dva, takže když pak mluvím
s jejich ženami, tak zjišťuji, že pravda je někde mezi a svůj podíl viny si nesou oba.

Nemají přeci jen s vámi „problém“ katolíci?
Někteří jsou zpočátku překvapeni, ale trvá to jen chvíli a pak už je vše v pořádku. Mám dojem, že například
i oni se rádi poradí se ženou.

Před pár týdny jste se stala první obudsmankou Prahy 5. Co si pod touto zbrusu novou pozicí, která vznikla po letošních volbách, představit?
Dá se říci, že ombudsmanku dělám už 35 let. Lidé se mnou přicházejí se svými problémy a já je potěším svým slovem, vyslechnu je. Nyní však můžu lidem dát i praktickou radu, na koho se na radnici obrátit, poslat je za konkrétním úředníkem, do jehož agendy daný problém spadá. Zároveň si teď můžu snadněji ohlídat, jak se každý konkrétní případ řeší dál. Navíc si myslím, že spousta lidí, kteří jsou v nesnázích, by za mnou na faru nepřišlo, ale na úřad už zajdou.

Pokud to trochu zobecníme, jaké jsou vaše priority v roli ombudsmanky?
Vidím velký dluh v péči o staré lidi. Potřebujeme zařízení typu denního stacionáře pro seniory se zajímavým programem a s občerstvením za režijní cenu několika korun. Budu prosazovat kulturní, společenské a vzdělávací centrum pro seniory a podporovat organizace, které s nimi v MČ Praha 5 pracují. Ve školních jídelnách budeme přispívat seniorům na obědy. Chtěla bych se zasazovat o vznik infolinky sociálních služeb a pomoci.

Jste ráda, že radnice „pětky“ zřídila tuto funkci?
Ano, často vidíme ve státní i komunální politice bezobsažná a populistická opatření, ale toto byl správný krok směrem k lidem, díky kterému dostanou konkrétní pomoc.

Co byste popřála čtenářům Pražského deníku do roku 2011?
Zdraví, lásku, klid a pokoj. Aby se nenechali otrávit tím, že do budoucna vypadá vše tak černě a aby uvěřili, že nám určitě Pán Bůh nedá zahynout, že při nás bude stát. Lidé by se k němu měli obrátit, aby jim dal sílu a pokoj
v jejich duši.

Petra Šáchová
– věk: 60 let
– farářka Československé církve husitské, radniční ombudsmanka Městské části Praha 5

– členka České strany sociálně–demokratické
– Miss Praha 1970
– bývalá přední pražská manekýna
– má syna a vnuka
– mezi její záliby patří sport, zahrada, zvířata a sbírání starých hraček