Farář Cúth z kostela Cyrila a Metoděje: Vždy se jedná o člověka jako takového

Proč myslíte, že má církev určitou moc oslovit 
i ateisty zejména ve dnech svátků, jako například 
o Velikonocích či Vánocích, když v jiných obdobích do kostela nepřijdou?

Bránil bych se názoru, že církev má nějakou moc. Nemá žádnou. Jestli má někdo nějakou moc, tak je to Ježíš. Je totiž v každém z nás a pro každého z nás. O svátcích, které jste zmínil, lidi zřejmě zaujme osobní zamyšlení nad možnými hříchy, či chybami. Že člověk někomu někdy ublíží, se prostě stane. Pak si osobní zamyšlení spojí třeba s obdobím nynějšího půstu, nebo i vánoční mší. Následně navštíví kostel, kde se o tom víc, než jinde mluví. Což je dokladem toho, že tady převládá rozhodnutí do kostela přijít. Mohu to doložit minimálně stovkou návštěvníků při své poslední mši na Popeleční středu. Jako kněz jsem přece pro popularizaci církve, kromě obvyklých informací o termínech mší, neudělal jinak nic! V jiných dnech náš kostel navštíví tak deset patnáct lidí.

Nemohu souhlasit, že jste takřka nehnul prstem. Jste přece, jak říkáte, prostředník Boha a vy, na rozdíl od něj, jste fyzicky vidět.

Pohnutky k návštěvě kostela vždy vyvolává Bůh. Ten mě ke kněžství povolal a někdy se nestačím divit, kolik lidí se nechává pokřtít 
i z vrstev společnosti, která kostel jinak nenavštěvuje. Hodnotím to jako květ, který vyrostl na místě, kde by ho nikdo nečekal. Vede nás to potom k pokoře a také se denně za sebe i za všechny modlím.

I za ateisty?

Když říkám za všechny, tak za všechny. Co je to vlastně ateista? Také je to člověk, který se umí radovat, nebo řeší problémy. Není 
v mnoha věcech rozhodující, zda je někdo věřící nebo ne. 
V dnešní době máme tendenci nedělat věci dobře. Je to hlavně o člověku jako takovém.

Jaká je věková skladba vašich věřících, když Praha se Středočeským krajem se podle průzkumů řadí mezi nejvíc ateistickou společnost?

Je to různé a jistou roli hraje hodina bohoslužeb. Například v poledne registruji 
v kostele i řadu mladých matek s dětmi. Docházejí i lidé, kteří v okolí našeho kostela pracují. Samozřejmě seniory nelze ve věkové struktuře vynechat. Navíc kostel Cyrila a Metoděje je návštěvníkům otevřen od rána do večerních hodin. I to zřejmě hraje určitou roli, kdy se veřejnosti, jako jiné kostely, po bohoslužbách neuzavírá.

Není tajemstvím, že právě váš kostel se těší vcelku velké veřejné přízni. A to může udělat zase jen člověk. Potažmo vy, Vaše důstojnosti…

To, že je populární, je zřejmě právě kvůli celodenní přístupnosti. Nepopírám, že 
i mě někteří známí sdělili, že karlínský kostel mají lidi rádi. A jestli se jim líbí naše bohoslužby, pak je to jen dobře. Mohu říct, že i za mnou mnohokrát přišli lidé, které moje kázání oslovilo. Nikdy předtím jsem je neviděl a je to vlastně jedno. Důležitější je, že bohoslužba někomu pomůže aspoň v tom, aby svět kolem sebe i sebe samého viděl jinýma očima. Beru tato uznání ale s velkou pokorou.

Prozraďte, kdy jste pocítil chvíli, že služba Bohu se dříve nebo později stane skutečností?

Bylo to pro mě určitým překvapením. Vyrostl jsem na Moravě, a když jsme jeli 
s matkou nakupovat, nejdřív jsme zašli do dominikánského kostela sv. Kříže. Pak jsme si dopřáli nějakou tu dobrotu a znovu zašli do kostela, než jsme odjeli domů. Čili mám to trochu v sobě a bylo to moc hezké. 
Z těch dětských zážitků mi utkvěl v paměti právě kostel a kakao s rohlíčkem. 
Z jiných nákupů ve Znojmě jinak vůbec nic. Konečné rozhodnutí k povolání ke kněžství přišlo v roce 1979 při půlnoční mši. A panu faráři jsem to řekl. Jen pokrčil rameny a poznamenal, že to se tak už stává. To už jsem začínal studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze. Mělo to však i jiné důvody – kdybych studoval vysokou školu víc jak dva roky, už by mě komunisti studovat teologii nedovolili. Nabourávalo by jim to hloupou tezi, že víra je jen pro babičky a nevědomé lidi. Prostě pro ty, kteří si neumějí vysvětlit vznik blesku, a tak si vymysleli Všemohoucího. Navíc dostudovaný vysokoškolák technického směru přechodem ke kněžství by jim tuto tezi nebezpečně ničil.

Pocházíte ze striktně věřící rodiny?

Matka, která nás s bratrem vedla k ministrování, samozřejmě věřící byla. Otec také, ale do kostela po určité době už nechodil. Nijak nám v tom nebránil. Byl také pět let v kriminálu, protože jsme měli statek, který komunistům v padesátých letech odmítl vydat. S takovým posudkem mohl jen dřít v uranových dolech a oněch dvacet let se na něm podepsalo.

Takže už jako středoškolák jste chtěl být knězem?

V té době, než došlo ke konečnému rozhodnutí, jsem spíše chtěl být inženýr. Než jsem šel na vysokou, pracoval jsem mimo jiné jako technický kádr v Kopřivnici. Chodil jsem na tancovačky, děvčata se mi líbila, proč to nepřiznat? Chvíli jsem dokonce i závodně tancoval a měl představu, že se ožením a budu mít kupu dětí. Čas však můj život neúprosně odměřoval a stále intenzívnější inklinace ke kněžství vygradovala před prvními semestrálními zkouškami. K těm jsem už nechodil a matce jsem se přiznal. Zajímala se, co tedy budu dělat. Odpověděl jsem, že nevím, a ona mi řekla: Snad nebudeš farářem? Přitom jsme se o tom nikdy nebavili. A tak jsem šel s pravdou ven. Ano, chci být farářem. Otec se mě ptal, zda si dělám legraci. Ubezpečil jsem ho, že z některých věcí se legrace nedělá. Otec moje rozhodnutí nesl poněkud hůř než matka. Ale bylo už prostě rozhodnuto. Marně se otec utěšoval, že když jsem skoro nikde dlouho nevydržel, že se tak stane znovu.

Měl snad s vámi určité plány?

To víte, že ano. Zrekonstruoval dům, na kterém se strašlivě nadřel. Pak mi lehce vyčetl, proč utíkám z domova. Musel jsem mu vysvětlit, že dům, i když ho vlastníma rukama opravil, přece nemůže být důvodem, aby se dítě pro způsob vlastního života rozhodlo po svém.

Co váš bratr, se kterým jste v kostele ministroval? Také je nyní ve službách církve?

Není. Je, jak doufám, šťastně ženatý, má čtyři děti.

Měl jste někdy s dívkou vážnou známost? Když ano, neměli jste diskuzi o tom, že hodláte být knězem 
a vést odlišný život?

Musím to upřesnit – známost s dívkou jsem měl 
dřív, než jsem dospěl k rozhodnutí stát se knězem. Beztak jsme se potom rozešli 
a s mým novým pohledem na osobní život to vůbec nesouviselo.

Omlouvám se, ale jaké je to žít v celibátu?

Celibát v katolické církvi je vlastně dar, který člověk přijímá, aby byl volný pro zvěstování božího království. Takto to Ježíš řekl. Jsou lidé, kteří jsou schopni manželství, jsou lidé neschopní pro manželství. Zrovna tak jsou lidé, kteří se zříkají manželství. Dárce štěstí je Bůh. Není striktně vázán pouze na jednu formu života. Vysvětloval jsem to kdysi i své milé tetě, která, když jsem byl ještě v semináři, pochybovala, že budu bez manželství a dětí šťastný. Řekl jsem jí, že znám dost lidí, kteří jsou ženatí, mají rodiny a jsou nešťastní. Nebo se rozvedli, a dokonce si fyzicky ubližují. Nelze přece dát automaticky rovnítko mezi být ženatý, a tím pádem být šťastný. Prostě žiji, jak se žije kdekoliv jinde. Je to prostě moje cesta a zároveň 
i cesta k osobnímu štěstí. Po dlouhých třiceti letech ve službě boží to opravdu mohu s klidným svědomím prohlásit. Když mě Bůh ke službě povolal, pak ji s jeho pomocí jistě i zvládnu.

Čtěte také: Farní vikář: U zpovědi někdy hříšník neříká celou pravdu