Jen co se dostanu z tramvajového ostrůvku, slyším smích, občasné troubení naštvaných řidičů, kteří nemají kde zaparkovat, ale také lamentování několika seniorů, kteří se rozčilují, že si nevzali čepice. Uznávám, je opravdu chladno. A nevlídno. Zkrátka typické listopadové počasí. Kromě zrakových a sluchových vjemů je však zaměstnán i můj čich.

Stačí zavřít oči a lehce se přenesu o měsíc dopředu, do adventního času. Procházím kolem stánků, kde mi nos okupuje vůně smrkových větviček. A nejsem sama, kdo si toho všímá.

„Je to tu jak na Vánoce," zasní se asi osmdesátiletá seniorka v hnědém šátku, která u stánku kupuje hřbitovní svíčky.

Dušičkový byznys

„Dušičky jsou děsný byznys," odfrkne si asi padesátiletý muž, který si nese dvě tašky plné svíček a umělých věnců. S pohrdáním se dívá na jeden ze stánků.

Smrkové větve za třicet korun, ty z jedle za čtyřicet. Malý věnec za šedesát, větší za dvojnásobek. Dušičky jsou zkrátka svátek obchodníků, předzvěst hojnějších Vánoc. Ať chceme, nebo nechceme.

U hlavní brány už mě čekají dvě policistky. Zuzana Pidrmanová a Petra Literová. Policejní preventistky budou Pražany nabádat, aby si dávali pozor na věci. Tu zastaví stařenku, tu rodinu s dětmi. Dají jim letáček a upozorní, že by si lidé neměli nechávat věci bez dozoru, a to ani na chvilku. Zkrátka policejní rutina. Jenže! Ani ne po hodině, co chodíme mezi hroby, se k nám přiřítí asi čtyřicetiletá žena.

Oddělení sedm, pátý hrob

„Prosím, jděte rychle do oddělení sedm, někdo si tam nechal na pátém hrobě bundu!" Ale kde je oddělení sedm? Hledáme. A konečně jsme opravdu v oddělení sedm. Pátý hrob. Ale bunda nikde.

Zato za námi funění. Ta stejná žena. „Moc se omlouvám, nebylo to oddělení sedm, ale osm!" Po chvíli skutečně nacházíme oddělení osm. A tam i bundu.

Je šedivá, pořádně nasáklá od deště. Petra Literová se ji chystá prozkoumat. Zvedá ji a hlásí: „Jsou tu klíče, bonbon. A… je otevřená vnitřní kapsa. Tak to už je asi vybraná…" říká věcně. Vrtá mi hlavou, jestli kdybychom přišly o chvilku dříve, mohly bychom tomu zabránit. Kdyby…

Když mi ale po chvíli policistka Petra vypráví o tom, jak tu nedávno šla seniorka na hrob, sklonila se, aby položila pár kvítek na náhrobní kámen a zlodějíček jí zezadu zalomil ruku a z prstu jí stáhl zlatý prstýnek, pochybuji o tom. Oči na stopkách tak musí mít člověk stále. V MHD, nákupních centrech, ale i na hřbitovech. A je jedno, jestli jsou Dušičky, nebo ne.

Po čem zlodějíčci zatoužili na Olšanech

- 15. června leštěný patinovaný bronzový kříž od akademického sochaře Otmara Olivy za 525 tisíc korun

- 26. srpna plastika ženy od Františka Bílka vytvořená v roce 1931 v hodnotě 30 tisíc korun

- 1. října bronzová busta od akademického sochaře Antonína Wildta za 100 tisíc korun