„Já jsem si nemyslela, že to byla nějaká sláva, ale všichni tím byli dojati, že jsem byla schopná malovat a psát po těch letech v koncentrácích. Dostalo se to do britského muzea války, a aniž bych o tom věděla, tak jsem byla kvůli tomu na chvilku slavná,“ vyprávěla Eva Macourková pro Paměť národa. V Bergen-Belsenu se dočkala osvobození s o pět let starší sestrou Hanou a maminkou.

O osudu svazku osmi kreseb, které zobrazovaly scény z táborové nemocnice, se dozvěděla v roce 2003 od dcery lékaře Andrewa Matthewse, který zemřel v roce 1997. Joanna James jí také prozradila, co pro jejího tatínka kresby znamenaly a že ho odhodlání a statečnost žen v Bergen-Belsenu nasměrovaly k tomu, že se stal gynekologem.

Nejhorší vzpomínky z války z Bergen-Belsenu

Když Andrew Matthews z Bergen-Belsenu na konci května odjížděl zpět do Anglie, chtěl Evu adoptovat. Dozvěděl se totiž, že oba její rodiče holocaust nepřežili. Její maminka zemřela v Bergen-Belsenu 25. dubna 1945, deset dní po osvobození. „Přijeli tam britští vojáci. Když nás viděli, tak se strašně vyděsili. Mrtvoly tam ležely vedle živých, rozkládaly se, byl tam strašný puch, a všude lezly šatní vši, které přenášely skvrnitý tyfus. To jsou nejhorší vzpomínky, nezažila jsem nic horšího než těchto pár dní,“ vyprávěla paní Eva.

Do Bergen-Belsenu dorazila těsně před příjezdem Britů se sestrou Hanou a maminkou Růženou. Za sebou měly 400 kilometrů dlouhý pochod smrti z pracovního tábora v Christianstadtu do Chebu, odkud Němci vězeňkyně na pokraji smrti odvezli vlakem do Bergen-Belsenu. Osvobození přišlo na poslední chvíli. I poté ale umíraly tisíce vězňů na tyfus a vyčerpání. Eva Macourková vzpomínala, jak se britští vojáci pohybovali po táboře v neprodyšných ochranných oděvech a helmách.

„Někdo z nich nám v dobré víře hodil vepřovou konzervu, což byla velká chyba. Máma toho snědla nejvíc a pak dostala silný průjem. Už předtím byla hodně oslabená,“ vyprávěla Eva Macourková a litovala, že si od maminky brala části jejích přídělů. „Ona se s námi pořád dělila. Děti jsou někdy sobecké, a když mi máma dávala ze svého přídělu chleba, tak jsem ho vzala. Nemyslela jsem na to, že to mámě bude chybět.“

Nezapomenutelné sestry z Československa

Umírající maminku odvezli zdravotníci jinam než Evu s Hanou. „Já jsem to vnímala v polospánku, neměla jsem energii, byla jsem jako loutka. Nebyla jsem schopná se obout, neudržela jsem se na nohou,“ popsala. Po dezinfekci práškem DDT se sestry dostaly do táborové nemocnice. Tam Eva zachránila Haně život, když ji chtěli odvézt jako mrtvou, protože nereagovala na dotazy lékařů. Ztratila totiž dočasně sluch.

„Začala jsem křičet slabou angličtinou, že žije a že je moje sestra, ať ji tam nechají. Oni mě pochopili, proto mi ji tam nechali,“ uvedla s tím, že pak se o ně starali britští medici a sestry ze Švýcarského červeného kříže.

Andrewovi Matthewsovi bylo v té době dvacet let a studoval druhým rokem na lékařské fakultě při nemocnici St. Mary v Londýně. Na přelomu března a dubna 1945 vyslyšel výzvu a přihlásil se jako dobrovolník na pomoc osvobozeným v Holandsku. Dvanáct vybraných mediků nakonec odjelo do Bergen-Belsenu, kam dorazili 2. května 1945. Svůj příchod na ženské oddělení popsal takto.

„Výkřiky a nářky, bzučení hmyzu a zápach, to byl koktejl, který nemohl zapomenout nikdo. Bylo mi zle… Těla ležela bez pohnutí. Byli to živí mrtví, kteří mne děsili, lidské trosky, napůl nahé a umírající, zbavení veškeré naděje a důstojnosti.“

Andrew pomáhal v Bergen-Belsenu do konce května a k srdci mu přirostly zejména Eva a Hana. „Po prožité hrůze a zoufalství, které pociťoval dříve, připadaly mi jako symbol nesmrtelnosti mládí a naděje. I přes dlouhé utrpení si dokázaly zachovat svoji ženskost. Tiše, důstojně, aniž by si stěžovaly, usmívaly se svými milými úsměvy vždycky, když je kdokoliv přišel ošetřit,“ popsal Andrew Matthews.

Sympatie byly vzájemné. Sestry svému oblíbenému lékaři na rozloučenou darovaly kresby, které Eva nakreslila. Zachycují den v táborové nemocnici a doprovází je popisky v angličtině. Eva a Hana Sachselovy na jeho starostlivou péči, laskavost a smysl pro humor nikdy nezapomněly. Také Andrew Matthews na ně myslel celý život – s obavou, že po jeho odjezdu skvrnitému tyfu podlehly. Vyprávěl o nich svým dcerám Joanně a Sally a pátral po jejich osudu. Marně. Až po jeho smrti v roce 1997 zjistily jeho dcery, že Eva i Hana žijí.

Smutný návrat do Plzně

Z Bergen-Belsenu se obě sestry vrátily do rodné Plzně, kterou musely opustit s maminkou a odjet v lednu 1942 transportem do Terezína. Jejich tatínka Alfréda gestapo zatklo hned v první den války, 1. září 1939.

„Měla jsem hezké dětství, bezstarostné, a láskyplné rodiče, o pět let starší sestru, se kterou jsme nikdy neměly spory. Teprve po okupaci jsem pochopila, že jsem jiná než ostatní děti,“ vyprávěla s tím, že do té doby si svůj židovský původ neuvědomovala. Její rodiče byli čeští vlastenci, Eva navštěvovala českou školu. „Slavili jsme chanuku i Vánoce. Měli jsme doma stromeček, aby nám to nebylo líto,“ popsala paní Eva.

Jako osmiletá dívka proto nemohla pochopit, že se její tatínek ocitl ve vězení jen kvůli tomu, že byl Žid. Nacisté ho věznili nejdříve ve věznici Bory v Plzni, odkud ho převezli do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zemřel v listopadu 1942 v Osvětimi a nacisté oznámení o jeho smrti poslali jeho ženě do Terezína.
Smrt rodičů na sestry Sachselovy dolehla naplno po návratu do Plzně.

Evě bylo čtrnáct a Haně devatenáct a záhy zjistily, že kromě rodičů přišly i o domov. V jejich čtyřpokojovém bytě se usadily dvě české rodiny. „Zazvonily jsme tam a přišla taková starší paní, a zlýma očima se na nás podívala. Řekly jsme jí, že jsme se přišly zeptat, jestli můžeme zpátky do našeho bytu. Byla to zastánkyně práv dělnické třídy a řekla, že je ten byt je pro nás dvě moc velký a vlastně nás vyhodila,“ popsala návrat paní Eva.

Měla jsem štěstí

Útočiště našly u židovské rodiny Brumlíkových a ozvali se jim i příbuzní, kteří před válkou emigrovali do Kanady a našli sestry v seznamu přeživších. „Chtěli si nás vzít obě. Hanička ale byla zamilovaná, takže jsem jela do Kanady sama,“ vyprávěla Eva s tím, že v Montréalu vydržela půl roku.

Vrátila se na konci roku 1947. Stýskalo se jí po sestře. Ta se mezitím provdala a se svým mužem Karlem Kumperou se usadili v Ústí nad Labem. Eva žila s nimi a po maturitě začala studovat vysokou školu v Praze. „Měla jsem zase jednou štěstí, byla jsem přijata ke studiu anglistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.“
Bydlela ve vile na Bořislavce u kamarádky Heleny Teigové-Stachové, dnes překladatelky z polštiny. Po promoci začala pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, vdala se a usadila se v Praze, kde přivedla na svět dceru Evu. Později pracovala jako překladatelka a tlumočnice.

Do Bergen-Belsenu se vrátila v roce 2005 na oslavy 60. výročí osvobození. V doprovodu své vnučky navštívila místo, kde byla pohřbena její maminka. I přes hrůzy prožité za války v Terezíně, v rodinném táboře v Osvětimi, v pracovním lágru Christiandstadt, při pochodu smrti a nakonec v Bergen-Belsenu se dokázala radovat ze života a z maličkostí, které přinášel.

Zemřela v 86 letech v roce 2017 a její vzkaz pro budoucí generace zněl: „Aby si vážili toho, co mají, a nebyli neskromní.“ Její sestra Hana ještě žije, v únoru oslavila 95. narozeniny.

Vzpomínky Evy Macourkové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.