Komunisté dramatickou výchovu naštěstí podceňovali. Příběh Evy Machkové

Tajemní kovbojové v Praze. Příběh Sigmunda Hladíka a jeho rodičů

Narodila se 12. března 1931 v Praze a vyrůstala v Mladé Boleslavi, kde její tatínek Josef Kuklínek pracoval jako úředník v automobilce Škoda. Ta tehdy nesla název „Akciová společnost pro automobilový průmysl“, zkráceně ASAP, a Kuklínkovi bydleli přímo proti hlavní bráně. „Nemám ráda hovory o autech, protože jsem celé dětství musela poslouchat dospělé, jak se baví o zalomených hřídelích a podobných, pro dítě nezajímavých věcech,“ říká Eva Machková. 

Prožila šťastné dětství

Prožila šťastné dětství a svůj poslední rok na měšťance, který byl zároveň posledním rokem druhé světové války, přirovnává k současné situaci: „Na ten poslední ročník jsem teď na jaře vzpomínala, protože jsem také zažila, že se na školách neučilo. Nejdřív byly pořád poplachy, to nás posílali celý podzim domů. Přišli jsme do školy, ale pak se objevila letadla a šli jsme domů. Po Vánocích už byly ve všech školách lazarety, takže jsme si chodili pro úkoly na radnici. Tam stáli na chodbách učitelé, odevzdali jsme jim úkoly a oni nám zadali další.“ 

Jako čtrnáctiletá prožila dramatické květnové dny, kdy městem táhly proudy uprchlíků a vojáků. „Na konci války byli v německé armádě patnáctiletí kluci a padesátiletí ‚strejcové‘, takže nebyl s nimi vůbec žádný problém. Vzdávali se a snažili se hlavně dostat z dosahu Rusů,“ popisuje. 

Devátého května, den po německé kapitulaci, začaly na Mladou Boleslav bez varování padat bomby, které zabily asi dvě stovky Boleslavanů a mnoho německých uprchlíků. Eva strávila s rodiči půl dne ve sklepě jakési hospody a zbytek noci potom v prádelně jejich domu. Desítky let věřila oficiální propagandě, podle které město bombardovali Němci. Teprve po roce 1989 vyšlo najevo, že město bombardovala Rudá armáda, která chtěla německým vojákům zabránit v útěku do amerického zajetí. 

Úroveň dětského divadla byla tristní 

Po maturitě na gymnáziu začala studovat v Praze práva, která ale záhy vyměnila za studium divadelní vědy na DAMU. Divadlo ji totiž lákalo od dětství. Její maminka hrála v mládí jako ochotnice, dědeček nacvičoval představení s pacienty psychiatrické léčebny v Podbořanech. Eva vystupovala ve školních divadelních inscenacích. „Dnes bych ty hry asi neakceptovala, nicméně tehdy mě nadchlo pro divadlo“. Také hodně chodila do Středočeského divadla, kde po válce působila řada předních herců, kteří později odešli do Národního divadla. 

Studium přerušila po narození syna a začala pracovat jako archivářka, lektorka a dramaturgyně v mladoboleslavském divadle. Svět profesionálního divadla ji ale spíše odrazoval. „Vadilo mi napětí přetrvávající od premiéry k premiéře. Navíc tam byly klaky, partičky, vše se přizpůsobovalo tomu, kdo byl čí milenkou.“ 

Spolužáci označili výtvarníka za zrádce dělnické třídy. Přesto měl velké úspěchy

V roce 1961 nastoupila na záskok do divadelního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, kde nakonec zůstala sedmadvacet let a kde našla své životní poslání v práci s divadelními amatéry. Šlo zejména o práci s dětmi, a proto se přihlásila k dálkovému studiu pedagogiky. 

Když na začátku šedesátých let viděla vystoupení dětských divadelních souborů na Šrámkově Písku, pochopila, že úroveň dětského divadla byla u nás v té době dosti tristní. „Byla to trapná nápodoba divadla dospělých. Děti hrály zvířátka s oušky, s ocásky, nebo s nalepenými plnovousy a parukami napodobovaly stařečky. Byly to popisné pokusy o realismus, ale naprosto marné,“ popisuje. 

V práci pokračovala i během normalizace

Jak hrát divadlo s dětmi se dozvěděla v knize Teaching Drama, kterou si přivezla z Velké Británie, kam mohla služebně vycestovat díky uvolnění poměrů v šedesátých letech. V ní se poprvé dočetla, že cílem dramatické výchovy není divadlo, jaké hrají dospělí, ale výuka dětí pomocí dramatických postupů. A právě tato metoda stála u zrodu mnoha budoucích dětských „dramaťáků“. 

V roce 1965 u nás byl založen koncept Lidových škol umění, které vznikly rozšířením již existujících hudebních škol o další obory: výtvarný, taneční a literárně-dramatický. V té době probíhala reorganizace oblastních divadel, některá menší divadla zanikla, jiná propouštěla, a z jejich souborů odešla řada hereček učit právě do nově zřízených dramatických kroužků v LŠU.

Eva Machková se s nimi spojila a dál společně hledaly způsob, jak spojit divadlo a hru v rolích s výchovou. Jádrem skupiny, existující do 90. let, byly Soňa Pavelková, Šárka Štemberková, Jana Vobrubová, Věra Pánková a Olga Velková. Pořádaly řadu seminářů, ale jejich kapacita byla omezená a Eva Machková proto cítila potřebu dát lidem do rukou odbornou literaturu. Proto sama napsala nebo se podílela na několika učebnicích a teoretických pracích o dramatické výchově. 

Ve své práci mohla pokračovat i během normalizace, ačkoli byla při stranických čistkách na jejím začátku vyloučena z KSČ. Normalizační režim totiž amatérské umělecké aktivity podporoval, pokud se odehrávaly pod hlavičkou LŠU nebo jiné státní organizace. 

„Aby nový, husákovský režim národ zabavil a otupil kritické myšlení lidí, rozhodl se ho nasytit a nabídnout bezpečnou zábavu. Jedním z prostředků bylo masivní zafinancování amatérských uměleckých aktivit. V té době vznikly nové přehlídky dětských a amatérských souborů,“ vzpomíná Eva Machková. 

V amatérském divadle se mohly prosazovat svobodnější projevy

Komunističtí funkcionáři považovali činnost „dramaťáků“ za pouhou dětskou zábavu, nechápali její důležitý výchovný aspekt: „Oni vůbec neporozuměli tomu, že to rozvíjí tvořivost, samostatnost, schopnost mít svůj vlastní názor a být suverénním občanem. To jim prostě nedošlo.“ 

Proto se v prostoru amatérského divadla mohly postupně prosazovat svobodnější projevy. Byla to šedá zóna, na jedné straně aparátem kontrolovaná, na straně druhé podceňovaná. Atmosféra v různých městech a v různých souborech byla samozřejmě rozmanitá, někde svobodnější, jinde pod přísnou kontrolou. Například na přehlídce Loutkářská Chrudim chodili na semináře dohlížet příslušníci StB. 

S tebou se ničeho nebojím. Příběh lásky z exilu

Na Národní přehlídku dětského divadla ve Žďáru nad Sázavou se jí podařilo pozvat britského odborníka na dramatickou výchovu Hugha Lovegrova. Ten v Československu poprvé představil některé hry rozšiřující vnímání, jako například takzvanou „slepárnu“. „Šedesát lidí ze semináře se zavázanýma očima se navzájem drželo a někdo je vedl po schodišti a mezi sloupy žďárské sokolovny. Bylo to velmi působivé,“ vzpomíná Eva Machková.

Rok 1989 zastihl Evu Machkovou jako čerstvou penzistku. Po roce 1990 byla po dramatické výchově velká poptávka, už nebyla jen doménou „dramaťáků“, ale čím dál častěji pronikala také do škol. To vedlo k založení Katedry dramatické výchovy na DAMU, kterou vedla právě Eva Machková až do roku 1995. V roce 2014 zde byla jmenována profesorkou. 

 VILÉM FALTÝNEK