Čekala jste, že se stanete etnoložkou?

Vystudovala jsem historii a etnologii. Kdysi jsem chtěla být učitelkou, proto jsem šla na filozofickou fakultu. Vyrůstala jsem na československém pomezí nedaleko Kopanic, tenkrát uprostřed lidové kultury. Proto jsem se dívala, jak se v dřevěných domečkách bydlí. Po letech vznikla moje diplomová práce věnovaná lidové architektuře konce devatenáctého století.

Na téma diplomové práce jste později navázala?

Hlavně jsem se zabývala lidovým zvykoslovím, tradicemi, regionální historií. Bylo to v sedmdesátých a osmdesátých letech v době takzvané normalizace, kdy člověk nemohl dělat práci historika, aby se nezaprodal. Abych nemanipulovala s dějinami, zabývala jsem se zvyky, menšinami nebo etnickými skupinami.

Bavilo vás to?

To byla zajímavá práce a v podstatě byla i historická. Po roce 1989 se vše dalo zúročit. Doplnila jsem ji o archivní prameny, které byly tenkrát nedostupné. Také jsem se mohla vrátit ke svému dalšímu zájmu. Studovala jsem také rusistiku a v šedesátých letech se s námi počítalo jako s překladateli ruských historických pramenů. Po okupaci to nebylo možné. V pětačtyřiceti jsem se k tomu mohla vrátit.

Když přišel rok 1968, šla jste do druhého ročníku?

Ano, to byly prázdniny. Začínala jsem druhý ročník. Rusistiku a historii jako obor zrušili. Tenkrát byl numerus clausus při výběru na vysoké školy. Mě vzali na odvolání, protože jsem byla ze Slovenska. Nebyla jsem z dělnické rodiny, takže jsem neměla správný kádrový profil. V přijímačkách jsem se umístila dobře, takže mě nakonec přijali. Když nás zrušili, šli jsme do jiných oborů. Proto jsem odešla na dějepis a etnologii.

V devadesátých letech jste se dostala k širšímu záběru vaší práce?

Přešla jsem do Ústavu pro soudobé dějiny, který zanikl v roce 1969. Bylo to nebezpečné pracoviště, které bylo otevřené až v roce 1990. Přišla jsem do něj o rok později, když tam založili Studia Slovaca, které jsem vedla. Dříve jsem v Ústavu pro etnografii pracovala jako výzkumný pracovník pro pohraničí, kde bylo vysídlené německé obyvatelstvo a kde jsme zkoumali nové obyvatele. Umím slovensky, studovala jsem místní Slováky, jejich tradice, způsob života, také volyňské Čechy, Rusíny, Ukrajince krajany z Francie nebo Belgie.

Jaký to byl rozdíl od revoluce?

Publikovat se předtím dalo omezeně, ale materiál se sesbírat dal. Po roce 90 jsme vše doplňovali o skutečný rozměr archivních pramenů. Zjistili jsme, že když jsme sbírali v 70. a 80. letech orální historii, respondenti nelhali. Prakticky nebyly žádné odchylky. Překvapilo mě to. Ověřovali jsme vše u mnoha pamětníků.

Co vás na vaši práci nejvíce baví?

Etnologie a soudobá historie vykresluje společnost. Když máte přirozenou zvědavost, můžete najít hodně odpovědí. Někdo se diví, proč třeba v některých pohraničních regionech pořád volí komunisty. Ale vyplývá to z poválečné historie. Přišly tam sociální skupiny, protože přesuny obyvatel nejdou jenom prostorem, ale i vertikálně nahoru. Lidé přišli v 1945, nebyli často vzdělaní, nepatřili k majetným. V pohraničí si mohli výrazně zlepšit sociální status, pomohli si kolektivizací atd.

Jak na to reaguje mladá generace?

Ne vždy to s ní odeznívá. Třeba na hranicích s Polskem jsou mladí daleko víc zachvácení virusem krásných pohádek komunismu - všem podle jejich potřeb. Tolik let jsem v tom žila, takže si cením osobní zodpovědnosti. Ne každému se povede úplně dobře. Ne každý má plazmovou televizi. Netrápí mě to, ale protože to neporovnávám. Jsem ráda, že zde není cenzura. Chci být odpovědná za svoji práci. I ve vědě byla kolektivní odpovědnost. Ale většina lidí včetně mladých k tomu zatím není vychována. A to je problém.

Kde hledat kořeny zmiňovaného problému?

Je to rodinou i prostředím. Totiž lidé rádi konzumují. Četla jsem článek, že čím je sociální skupinu nižší, cítí se nadšenější konzumem. Zase vyšší třída si všechno může koupit, ale už to ani nechce. Lidé se dnes při pocitu nedostatku dostávají do zapšklosti až deprese. Z komunismu tu zůstalo, že všichni musíme mít stejně.

Jak z toho ven?

Je to velice těžké. Teď to vidíte na případu s uprchlíky a migranty. Je jednoduché na ně svalit, že budeme mít méně, že nám budou brát práci. Ale kdo se půjde postavit k pásu? Náš obor se zabývá bádáním, jak vznikl komunismus, proč byl tak chytlavý. V Polsku privatizaci ani kolektivizaci nepřeháněli, ateismus tam byl běžný jako u nás. Musíme poznat, jak společnost funguje. Na vztahu k menšinám se to nejvíce odráží.

Opravdu?

Třeba Slováci jsou podle dotazníků nejsympatičtější menšina, ale zkuste jet tramvají po Praze a bavte se s kamarádkou slovensky. Běžný člověk to přijme normálně, ale pokud jde o někoho právě frustrovaného, vyslechnete si svoje, protože někdo musí být obětní beránek.

Jak zprostředkováváte vaše poznatky?

Nedávno jsme měli konferenci, která se týkala učebnic pro středoškoláky. Šlo o to, jak jim vypodobnit socialismus a jeho fungování. Pokračujeme ve výzkumu pohraničí. Teď nám to zkomplikuje uprchlická invaze, terén bude tímto poznamenaný. Chtěli jsme se věnovat romské problematice, kterou jsme sledovali na Chomutovsku a nyní plánujeme Šluknovsko. Překvapil mě nárůst romských „ghett" například v Přerově.

Co přesně zkoumáte o romské menšině?

Znám se s romskou inteligencí a vím, že je možné, aby se zařadili do běžného života. Proto zkoumáme, co tomu brání. Pamatuju si, že v sedmdesátých letech na Lounsku vznikaly zvláštní školy a byl tlak odsouvat tam romské děti. Když jsme to potom porovnávali, často romská rodina byla dítěti příkladnější a starala se, aby docházely do poradny. Jenže pak se stalo bernou mincí, že Romy dáváme do zvláštní školy. Ale zamysleli jsme se nad tím, jak vypadá vnitřní atmosféra ve škole, proč i rodiče chtěli, aby dítě šlo pryč?

A co další menšiny?

Německou už v podstatě nemáme, protože nám zestárla a rozmělnila se. Na Těšínsku se drží Poláci. Slováci jsou trochu jiný a dlouhodobý problém. Vzniklo to z více skupin, které se nesnáší. Máme tu hodně Rusů, jejich inteligenci, která si sem hledala cesty a volila naši demokracii před tím, co je čekalo tam. To samé se týká Ukrajinců. Máme tady Maďary, kteří sem byli nuceně přesídleni. Žijí u nás ještě Bělorusové, kteří sem přišli i jako azylanti, a Vietnamci, kteří jsou kulturně zajímaví. Nesmíme opomíjet také židovskou menšinu. Někdo namítá, že se tomu věnujeme pořád dokola, ale jsou to věci, které by se už nikdy neměly stát. Když člověk nezná svoji historii i svých menšin, bude ji muset prožít znovu. To řekl jeden americký filozof.

Jak je to u nás s Židy?

Odmítli být menšinou. Je zajímavé, že řada německých filozofů židovského původu vyšla z našeho prostředí. Například v Prostějově se narodil Edmund Husserl. Jeho otec ho ale nedal do židovské školy. Studoval v české škole a pak šel na německé gymnázium. Vyrůstal v českém prostředí. Jiná situace byla v Polsku a Slovensku, kde ortodoxnost Židů přetrvávala.

Stud v nemoci není na místě

Jak se cítíte po zdravotní stránce?

Cítím se dobře, protože včera jsem se dozvěděla dobré zprávy. Nebyly nalezeny škodlivé rakovinné buňky. Jsem v kompletní remisi už podruhé. Poprvé na mě rakovina zaútočila v roce 1996.

Kdy jste to zjistila?

Dlouho se to nevědělo, mysleli si, že mám mononukleózu a kdo ví, co ještě. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala k tenkrát mladým lékařům, zejména k Marku Trněnému. Dnes je profesorem a ve světě uznávaným odborníkem. S kolegy začínali s transplantací kostní dřeně. Na západě to bylo běžné a tady se to zavádělo. Museli být nesmírně stateční a obětaví, protože to vyžadovalo velké pracovní nasazení i náklady. Léčba byla drahá. Jezdili do zahraničí, aby přinesli nové informace.

Jak to probíhalo při transplantaci?

Byla to taková malá místnost. Tenkrát jsem si připadala jako pokusný králíček, ale věřila jsem jim. Byli obklopení mladými doktory, které snažili hned vzdělávat. Když si uvědomím, jaký to byl před dvaceti lety velký boj. Kvůli zvýšeným finančním nárokům byly transplantace po určitou dobu zakázané. Vzpomínám si, jak z toho byli tenkrát nešťastní. Věděli, že pacienti budou přibývat a bez této léčby se neobejdeme.

Přece, když jde o záchranu života, mělo by se to řešit?

Ve světě je běžné, že se přechází z agresivních chemoterapií na biologické, které zamykají rakovinové buňky a vypínají struktury v DNA. Je to ale drahé, teprve postupně pronikají k nám. Tady jde o záchranu života. Lymfom, který mi byl diagnostikován před dvaceti lety, se bohužel nezachoval. Přitom ho pojmenovali teprve před pěti lety. Nevím, jestli jsem ho měla, nebo to byla jen jiná mutace. Pokud to byl on, profesor Trněný se svým týmem už tehdy v roce 1996 dosáhli možná nejvýznamnějšího úspěchu v léčbě tohoto druhu.

Co člověka s touto nemocí trápí?

Chemoterapie může být podávána ambulantně, nebo v nemocnici. Když jsem hospitalizovaná, mám všechny projevy. V prvním případě pak přijdu domů a je mi hej. Asi je vhodné zabývat se také psychologickou stránkou, jak pomoci člověku, aby se cítil lépe. Léčba se dá překonat i s úspěchem. Když jste v práci, venku, na nemoc nemyslíte. Žijete normální život. V nemoci to nejde.

Jak se to rozvíjelo?

Vše se zlepšilo. Dnes vás lékaři nenechají trpět, vše je maximálně šetrné. Lékaři a sestry jsou laskaví, plní empatie. Když je nedostatek destiček, dají vám transfuzi. Člověk to prožívá samozřejmě i s negativy, ale oproti minulosti vcelku komfortně. Vylepšuje se to po všech směrech. I odborníků je více a můžeme je srovnávat se špičkovými lékaři na západě. Trošku horší je situace se sestrami. Je jich málo.

Máte dneska pěknou paruku.

Tato je levná a obyčejnou, což mi ale vůbec nevadí, protože působí velmi přirozeně svojí neupraveností.

Jaké vlasy se vám líbí?

Každé přirozené vlasy. Tedy i ty, které mi už právě rostou. Mám dvě paruky a ve všem si připadám uměle. Když nosíte paruku osm hodin denně a jste na ní odkázaná, nemůžete s ní jít například do bazénu, na kole vám může spadnout. Byla bych ráda, kdybychom to přiznali. Uvědomte si, kolik nás je. Některé ženy to zdůvodňují, jak jsou vlasy důležité. Ale nemyslím si, že je to pravda. Je to zvyk - mít vlasy.