ON-LINE reportáž ke koronaviru najdete ZDE.

Sledujete intenzivně, jak se promítá současná epidemie do „lidové tvořivosti“ v podobě humoru a podobně? Na internetu je vtipů k tématu mnoho.
Sledovat „lidovou tvořivost“, tedy kolektivní reakce na jevy společenského života, je jedním z hlavním úkolů práce etnologa a folkloristy. Kolektivní humor – vtipy, dnes především v podobě internetových memů – je obzvláště zajímavý, protože na společenské jevy reaguje velice rychle a dá se na něm hezky demonstrovat aktuální postoj lidí k určitému současnému problému. V tomto směru je možná přesnějším barometrem společenských nálad než průzkumy veřejného mínění. Většina vtipů na téma koronavirus je – a v tom jsou podobné vtipům obecně – čistě dobová, reagující na situaci tady a teď, a v budoucnu pravděpodobně zaniknou. Pokud se ale v budoucnu objeví podobná situace, bude část z nich recyklována a využita – tak jako byly v zahraničí recyklovány podobné vtipy o SARS či MERS, které byly aktuální před několika lety.

Dokážete se v tom množství vtipů na aktuální hlavní téma orientovat? Máte jako etnolog nějaký promyšlený postup k jejich zaznamenávání, aby byl obrázek pokud možno ucelený?
Se zaznamenáváním internetových vtipů mi – kromě vlastního sběru – velmi pomáhají moji studenti na Univerzitě Karlově. Zrovna tento semestr totiž mám kurz věnovaný současnému folkloru a humoru, který teď vedu online – a jedním z praktických úkolů pro studenty, který jsem jim zadal již v polovině března, bylo právě dokumentovat vtipy a memy o současné epidemii.

Kdo je Petr Janeček?
Narodil se v roce 1978 v Praze. Vystudoval etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 2013 působí na katedře etnologie FF UK. Publikoval trojici knih o městských legendách se společným titulem Černá sanitka. Jeho poslední knihou je Mýtus o pérákovi.

Vnímáte v humoru na koronavirové téma typicky české prvky?
Většina kolektivního humoru má dnes globální povahu – a nejvíc se to týká právě internetových memů, které dnes z velké části přebíráme ze „západního“, především anglickojazyčného internetu. Typicky české jsou pak pouze vtipy, které se týkají české politiky a obecně čistě národní situace, která je pro cizince neznámá či nezajímavá – ale i ony často kopírují globální témata a motivy. Kdybych snad měl spekulovat o něčem typicky českém, tak o tom, že náš humor míří hodně dovnitř – vtipy v době epidemie jsou o domácích politicích, jejich nařízeních, a obecně situaci v Česku. Jen málokdy se dnes zabývají zahraničím.

Sledujete tedy systematičtěji i zahraniční produkci? Ta není tak ponořená do sebe?
Pokud mohu soudit z relativně omezeného vzorku koronahumoru, který mi posílají moji zahraniční studenti třeba z Velké Británie, Itálie či Španělska, tak jejich humor je o něco více mezinárodní – vystupují v něm například tradiční britské stereotypy o zbabělých Francouzích a podobně. Jinak moji zahraniční kolegové, experti na moderní folklor, již před několika týdny založili sdílené internetové a facebookové stránky, na kterých shromažďujeme aktuální koronahumor pro budoucí generace. Je to ideální zdroj, z něhož se lze dozvědět o nejnovějších vtipech z jinak hůře dostupných zemí na téměř všech kontinentech.

U širší veřejnosti jste se „proslavil“ sérií knih o městských legendách. Přináší vám koronavirus „žně“ v podobě nového studijního materiálu i v této oblasti?
Kupodivu ani ne. Éra městských legend je totiž do značné míry minulostí. Dnes je spíše doba fake news, hoaxů, konspiračních teorií a internetových memů. Každý rok se ptám svých nových studentů v prvním ročníku, zda znají pět až deset nejznámějších městských legend, a rok od roku je to slabší. Mileniálové už mají trochu jiný folklor, spjatý především s internetem a elektronickými sociálními sítěmi. „Žně“ jsou tedy spíše v této oblasti – a ten aktuální vývoj od městských legend k fake news bych chtěl ukázat ve své nové knize, kterou právě píšu.

Co vás jako společenského vědce na takzvaných hoaxech nejvíc fascinuje?
Fake news a hoaxy jsou dnes pro etnology a folkloristy velké téma – minimálně od roku 2017, kdy byl termín „fake news“ zvolen Collinsovým slovníkem angličtiny jako slovo roku (vedle „fidget spinneru“ a „echo chamber“ – což s nimi souvisí). Mnoho mých kolegů v zahraničí, především v USA, ale třeba i v Rusku, se v posledních letech zabývá prakticky jenom internetovým folklorem. A od roku 2017 je to velké téma prakticky pro každého v našem oboru.

V jakých konkrétních tématech má podle vás „koronkrize“ největší potenciál pro šíření dezinformací?
Základní téma je docela jasné – jak ochránit sám sebe a své zdraví před koronavirem. To je z obecného hlediska oblíbené téma již v městských legendách ohledně AIDS či jiných chorob. Dokonce o tom minimálně dvě moje kolegyně v USA napsaly knihu. K tomu se pak přidružují další příbuzná témata. Mimo jiné konspirace o vzniku viru. Například ta s motivem biologické zbraně či instalace 5G sítí. Těmto spekulacím v tradičně velmi pragmatickém a skeptickém Česku ale moc pšenka nekvete.

Sbíráte roušky či jiné předměty jako artefakty lidové kultury a tvořivosti?
Bohužel ne, já se hmotnou kulturou moc nezabývám, ale je to myslím skvělý podnět pro kolegy z etnologických a jiných muzeí, která podobné jevy dokumentují již dlouho. Jako příklad mohu uvést Etnografické oddělení Národního muzea, které v minulosti sbíralo například pouťové opičky na gumě, céčka či vojenské metry. Tyto předměty jsou stejně jako roušky zajímavým dobovým artefaktem, které je na místě dokumentovat pro budoucí generace. Protože i tyto věci jednou zmizí.

Jak byste celkově zhodnotil českou reakci na epidemii? Blíží se spíš stavu hysterie nebo „nad věcí“?
To je spíše otázka pro sociologa. Můj převažující pocit z folklorního podání je spíše pragmatismus, ale i kolektivní solidarita, nedůvěra k mocným a podobně. Tedy reakce, které jsou možná typické nejen pro Česko, ale pro celý širší region střední Evropy.