Eduard Landisch se narodil 9. úno-ra 1927 v Karlíně do rodiny profesionálních fotografů. Už v dětství se u něj projevil umělecký potenciál. V ro-ce 1944, ještě než dostudoval Vyšší grafickou školu, byl totálně nasazený. Nejdříve v továrně na pletení košíků a tašek, poté v ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) a nakonec strávil pět týdnů kopáním zákopů u Hlučína, kde zažil i ostřelování ruskými stíhačkami. Koncem války, v dubnu 1945, byl z totálního nasazení pro-puštěn a vyhladovělý a vážně nemocný se vrátil do rodné Prahy.

Začátky Československé televize

Přerušené studium na Vyšší grafické škole pan Landisch nikdy nedokončil. V roce 1948 však nastoupil na Filmovou a televizní fakultu akademie múzických umění v Praze (FAMU), a to i přes-to, že pocházel z buržoazní rodiny a neměl složenou maturitní zkoušku. Jak je možné, že se v době komunistického režimu i přes svůj původ dostal na vysokou školu, si neumí vysvětlit. Nedokončené středoškolské vzdělání mu však bylo odpuštěno dispensem výjimkou ze zákona ministra kultury.

FAMU bylo založeno teprve koncem roku 1946, Eduard Landisch tak byl mezi prvními, kdo vystudoval filmovou a televizní vědu. Studium na FAMU mu také určilo další životní dráhu, a to prvního kameramana v Československé televizi (ČST). V té době byla ČST ještě spojená s Československým rozhlasem a pan Landisch se tak stal „rozhlasovým kameramanem“, což byl jeho oblíbený vtip. Nástup do televize pro něj byla výzva: „Vždy jsem byl trochu dobrodruh a televize mě zaujala, že o ní nikdo nic nevěděl.

Toužil jsem se něco dovídat a přidávat si. A to mi televize umožnila.“ Začátky natáčení nebyly jednoduché, televizní kameramanské řemeslo bylo v plenkách, nemělo ani vlastní názvosloví (o to se do jisté míry zasloužil až pan Landisch) a veškeré pořady se vysílaly živě, až později se začaly pořizovat záznamy. Důležitou vzpomínkou pro pana Landische je první vysílání Československé televize 1. května 1953. Ostře sledovaný přenos byl výjimečně celý předtočený, protože se vedení strany „živého vysílání bálo jak čert kříže. Oni byli neradi, že nemáme záznam,“ uvedl Landisch.

Tím, že bylo vysílání nahrané, nebylo třeba, aby byl v produkci kameraman, a proto se pan Landisch ten den v Malostranské besedě, odkud se vysílalo, nenacházel. Místo zaměstnanců ČST bylo celé televizní zázemí naplněno delegací Ústředního výboru KSČ. Výjimkou ze záznamu byl živý vstup moderátora Františka Filipovského. Ten nebyl původně plánovaný, ale porouchaný filmový snímač donutil produkci k improvizaci. Komunistický režim si uvědomoval potenciál moci televizního vysílání, a tak ještě v 50. letech začaly v televizi prověrky a čistky, byli nasazeni donašeči a vysílání se ostře cenzurovalo.

Pan Landisch donašeče instinktivně poznal a varoval se jich: „Byla z nich cítit taková jistota. Bylo vidět, že mají zázemí, že to mají politicky dobré. My jsme si jistí nebyli. Oni si mohli dovolit být sebevědomější, kdežto my jsme se vždy trochu báli a byli obezřetní. Prověrkami ale nakonec neprošlo jen několik lidí. Horší to bylo s cenzurou,“ vzpomíná pan Landisch.

Do strany nevstoupil, i když ho lákali

V televizi byl pamětník dlouho považován za utopistu a vizionáře, když předpovídal, že se jednou bude vysílat ze záznamu, barevně, že budou existovat velké ploché televize. „Čehož jsem se v budoucnu dočkal,“ dodal s úsměvem. Vedle tvorby za kamerou přednášel od roku 1954 na katedře kamery a fotografie, kde působil až do důchodu.

Za svou akademickou dráhu na FAMU získal poměrně rychle docenturu (1968), ale na profesuru čekal dlouhých 20 let přesně do 16. listopadu 1989. Možná v tom hrálo roli, že nikdy nebyl členem KSČ i přes to, že ho do strany několikrát přemlouvali a lákali. Poprvé v roce 1958, kdy mu za členství nabízeli státní vyznamenání. To kategoricky odmítl. Nakonec mu ale státní vyznamenání přiznali i bez toho, aby byl členem strany. Druhý, podobný případ se odehrál v roce 1987, kdy mu bylo nabídnuto uznání statutu zasloužilého umělce, opět to mělo být výměnou za vstup do strany.

Opět odmítl, titul mu byl i přesto udělen, po Sametové revoluci ho ale vrátil. Dnes je pan Landisch již po smrti. V televizi působil do svých 65 let, jako hlavní kameraman natočil stovky pořadů a na fakultě přednášel o rok déle. O jeho životě nejlépe vypovídají jeho vlastní slova „Celý život jsem měl štěstí, že jsem se setkával s výtečnými lidmi, vzdělanějšími, staršími, kteří mě posouvali dál.“

Začátek vysílání v Československé televiziPrvní pokusné vysílání televize v Československu se konalo 23. 3. 1948 v Tan-valdu. Tam skupina vědců Vojenského technického ústavu uskutečnila ukázku pro veřejnost.

Další pokusné televizní vysílání se uskutečnilo v roce 1948 v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze.

Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha v Měšťanské Besedě (ve Vladislavově ulici) bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné.

Pro první televizní vysílač byla v roce 1953 adaptována rozhledna na Petříně. j Zpočátku televize vysílala pouze tři dny v týdnu (v létě jen 2 dny), v listopadu 1953 se počet vysílacích dnů rozšířil na čtyři, v roce 1955 na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden.

O projektuPražský deník - Paměť národa. Cílem projektu Pražského deníku je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým historickým momentům 20. století. Projekt vzniká ve spolupráci s organizací Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.