Z třiceti nominovaných učitelů se do užšího kola dostalo jedenáct, z nichž odborná porota při Nadačním fondu týdeníku Prague Post vybrala pět nejlepších.

„Ne, že bychom se stranili mužů, mezi nominovanými byli, ale do pěti nejlepších to nedotáhli,“ řekla Deníku Dana Filipová, ze společnosti Wattsenglish, která je spolupořadatelem soutěže. Podle ní absence mužů mezi pěticí nejlepších vyjadřuje ještě přetrvávající nepoměr mezi počty učitelů a učitelek z konce minulého století. „Dnes se ten poměr mění, mezi učiteli v naší společnosti již převažují muži,“ dodala Filipová.

Cesty mohou býti rozličné

Každá z pěti oceněných učitelek uplatňuje při výuce jinou metodu. „Například paní učitelka Barbora Müller Dočkalová z pražské základní školy Marjánka nás zaujala propojením angličtiny a dramatické výchovy,“ řekl při předávání cen v budově Amerického centra Marek Kadlec, jeden ze členů hodnotící komise.

Výuka formou prožitku patří podle něj k osvědčeným postupům právě u mladších dětí. Slova i fráze si zapamatují daleko lépe, pokud je používají v nějaké reálné situaci.

Další z vyznamenaných, Eva Jeřábková ze základní a mateřské školy na náměstí Svobody v Praze 6, zase při výuce dává přednost střídání krátkých aktivit. „Malé děti neudrží pozornost dlouho, proto je učitel musí stále aktivovat a vtahovat do děje,“ říká Jeřábková. Současně však prosazuje střídání těchto aktivit s vhodnými drilovými metodami, což vede ke snazšímu udržení výrazů v paměti malých školáků.

Mezi oceněnými byly dále Naděžda Kadlecová z gymnázia v České Lípě, Irena Šnebergerová ze ZŠ Zábělská v Brně a Jaroslava Patloková ze Střední odborné školy a Středního odborného učiliště André Citroëna v Boskovicích u Brna.

Evropská priorita

„Výuka angličtiny je v dnešní době prioritou nejen v České republice, ale i v Evropské unii, a proto se v našich projektech zaměřujeme právě na ni,“ řekla na slavnostním setkání Šimona Müllerová z Nadačního fondu Prague Post. Dodala, že cílem akce je motivovat učitele, kteří dělají svou práci dobře, zodpovědně a se zapálením.

Pro různé formy motivování angličtinářů se vyslovil i bývalý ministr školství Ondřej Liška. „Už není daleko doba, kdy znalost angličtiny bude chápána jako naprostá samozřejmost a ne výhoda,“ řekl exministr. Podle něj současně znalost cizích jazyků vede k hlubšímu poznání sebe sama, vlastní kultury i historie.

Barbora Müller Dočkalová, oceněná učitelka, pro Deník:
Při hře se děti snadno učí komunikovat


Jak dlouho už angličtinu učíte a kterou třídu?
Vlastně učím už asi deset let, ale opravdu intenzivně osm. Nyní učím jen první třídu, protože jsem ještě na mateřské dovolené, ale učila jsem i jiné třídy na prvním stupni. U nás máme ovšem v nabídce i francouzštinu a němčinu, protože některé děti už anglicky umějí nebo doma mluví anglicky a chtějí se učit další jazyk. Od příštího roku budeme mít i angličtinu pro pokročilé, protože řada dětí se učí angličtinu ve školkách, a když přijdou do první třídy, musejí začínat znovu.

Co vám podle vašeho názoru dopomohlo k tomu, že jste se ocitla mezi nejlepšími angličtináři v zemi?
Používám při výuce divadlo a dramatickou tvorbu a to je stále ještě i dnes dost inovativní. U nás na Marjánce je to tak, že děti mají týdně dvě hodiny angličtiny jako dramatickou tvorbu a jednu hodinu standardní formou, kde se učí podle učebnic. Mají tedy celkem tři hodiny, přičemž v těch dvou hodinách pracují se scénářem, který jakoby vychází z učebnice, již používají v té třetí hodině. Ovšem ten scénář to učivo prohlubuje, obohacuje a rozšiřuje o řadu frází z každodenního života, které se děti učí najednou a ne po slovíčkách a vlastně se tak učí komunikovat. Hrajeme si na lupiče, na piráty, ale také na doktora a na čistě současná témata. Některé děti si na pohádky připadají již velké, ale vesměs je to hodně baví.

Používáte ve svých hodinách také audiovizuální pomůcky, mám na mysli film či televizi?

Ne, v těch 45 minutách, co mám k dispozici, se snažím, aby co děti nejvíce mluvily. Jsem pro to, aby si děti nejdříve samy vše vyzkoušely, potom dostanou scénář a hrají podle něj.

Hrajete si s dětmi také na turisty, kteří se musejí ptát třeba na cestu?
Ano, používáme to. V té naší hře, kterou nyní hrajeme, jsou sice pohádkové postavy, ale jsou v lidském světě a procházejí každodenními situacemi – jsou ve vlaku, jdou k lékaři, ptají se na cestu atd.

Máte už nějakou zpětnou vazbu od dětí nebo od rodičů?
Je dost dětí, které na mě vzpomínají, ale na druhou stranu, ještě většinou nejsou tak velké, aby mě jako dospělé potkávaly na ulicích, na to si ještě musím počkat. Ale ohlasy od rodičů mám a vesměs dobré. Často se mě ptají, zda bych touhle metodou neučila ještě někde jinde.