Ve stejném roce, kdy se Karel IV. rozhodl vybudovat v Praze novou čtvrť Nové Město pražské, položil také základní kámen ke stavbě velkého chrámu spojeného s klášterem. Karel nešetřil penězi, a tak vzniklo velkolepé stavitelské dílo vyzdobené předními umělci. Klášter byl osídlen slovanskými mnichy, díky nimž při mši opět zazněla starobylá slovanská řeč. Byla naděje, že se tento mrav ujme ve všech českých kostelech a tak potlačí dosavadní latinu.

Ale chrám s klášterem čekaly pohnuté osudy. Vypukly husitské bouře, po nich nabyla vrchu katolická církev a do míst, kde měl na věky znít staroslovanský jazyk, byli uvedeni mniši, cizinci.

Nenávidění černí mniši

Byli to Španělé, jež mstivý Ferdinand II. povolal do Prahy z Montserratu u Barcelony. U Pražanů nebyli v oblibě a po pravdě řečeno, ani si je nesnažili získat. Lidé jim nerozuměli ani slovo, a snad i proto jim začali říkat černí Španělé.

Bylo to v roce 1635, kdy Španělé, vedeni opatem Benediktem de Peňalosa, zpovědníkem samotné císařovny, šli ve slavném průvodu do svého nového působiště. Pražské zvony jim vyzváněly na uvítanou, jen emauzské zvony mlčely! Byla to hrozná němota a v ní se navíc klášterní brána i samotný chrám zdály jako zachmuřený památník zašlé české slávy.

První se vzpamatoval opat: ,,Proč nezvoní?“ otázal se jednoho z pořadatelů. Ten ihned vyslal na věž posla, aby zjistil příčinu. Slavnostní průvod se zatím zastavil a vyčkával, až se zvony rozezní, aby tak mohl slavně vstoupit do svého nového sídla.

Posel přiběhl z věže a celý vyděšený sdělil pořadateli, že zvony nelze rozeznít, protože starý emauzský zvoník u nich uřezal řemeny a všechny provazy. Rozlícený pořadatel vyběhl na věž, kde zastihl zvoníka rozhodnutého bránit zvony svým tělem. ,,Nedovolím, aby zvony Karla IV. vyzváněly na uvítanou nenáviděným Španělům!“ řekl stařec pevným hlasem, ale to už pořadatel tasil kord a bělovlasého starce probodl.

Průvod do svého nového sídla tedy vešel bez hlaholu zvonů, v čemž opat viděl zlé znamení.

Tajný pohřeb

,,S hříchem je spojen náš vstup do Emauz, ale nikdo se nesmí nic dovědět!“, pravil. Ke zvonům pak přidělali nové provazy i řemeny, ale nikomu se je nepodařilo rozhoupat. Tělo statečného zvoníka chtěli pochovat ve vší tichosti, aby se nebouřil lid, ale když jeho tělo nesli k připravenému hrobu u Nejsvětější Trojice, všechny emauzské zvony se rozezvučely samy od sebe. Lidé vybíhali z domů, a protože se rychle rozšířila zpráva o tajném pohřbu emauzského zvoníka, přišli k jeho hrobu uctít jeho světlou památku.

Duch zvoníka se pak zjevoval ve věži emauzského kostela a lidé věděli, že je to on, kdo čas od času neviděn rozeznívá emauzské zvony.
Poprvé se tak stalo ještě v témže roce. V předvečer svátku patrona české země sv. Václava jako každý rok vyzváněly zvony v celé Praze, jen emauzské zvony mlčely. Mezi lidmi to vyvolalo velké pobouření a viděli v tom urážku národního světce. Lidé se začali shromažďovat, v rukách některých se objevily sekery nebo jiné náčiní a hrozilo, že lid si na černých Španělech vybije zlost. Vtom se emauzské zvony rozezvučely. V klášteře nastala panika.

Kdo porušil opatův příkaz? Představený kláštera nelenil a běžel na věž, aby ztrestal takového smělce. Jaké ale bylo jeho překvapení, když u zvonů nespatřil živáčka. Zvony zvonily samy! Opat prý klesl na kolena a druhého dne pak nechal sloužit neobvykle slavnou mši k poctě sv. Václava. V budoucnu pak emauzské zvony v tento den už nikdy nemlčely.

JAROSLAV WIMMER