Držitel Ceny Via Bona: Člověk se na ulici neobjeví z čistého nebe, je to proces

Proč jste se nestal popelářem nebo doktorem?

V šedesátých letech jsem šel na gympl. Byla to taková doba, kdy jsem přesně nevěděl, co budu dělat, protože to byla doba tání. Jako maturitní téma jsem si vybral Franze Kafku. Po škole jsem zkoušel vysokou, ale nastoupil jsem v roce 1967 na dva roky na vojnu. Tudíž jsem na Slovensku zažil invazi.

Jak jste to vnímal?

Byla to velká životní zkušenost, sloužil jsem u protivzdušné obrany státu. Vojna je celkem buzerace, krmili nás Zojou Kosmoděmjanskou, a tak jsem si říkal, že kdyby byla válka, schoval bych se v lese a přečkal tam. Když přišel 20. srpen 1968, byli jsme od večera v pohotovosti a na radarech bylo jasné, že jsme přepadení. Poprvé a naposled naše celá Močiarská rota, nejvýše položená posádka v republice, byla poctivě sbalená v plné polní.

Čekali jste, co bude?

Já a ostatní jsme nepochybovali o tom, že budeme bojovat a že to vyhrajeme. Bylo to zvláštní, předtím jsem vůbec netušil, že by člověk mohl mít takovýto postoj. Neříkám to proto, abych objektivizoval, jestli mělo smysl, ale mám to v sobě dosud. Vojna potom končila rozpaky, protože vojákovi je vnitřně jasné, že je tu kvůli vnějšímu nepříteli. A když přišel, stáhli jsme ocas. Ta demoralizace se nedala odpárat. Aspoň u mně. Potom to velitelé měli těžké, když něco nařizovali. Atmosféra se tehdy dala krájet, nebylo jasné, na co si jako vojáci hrajeme.

Co jste dělal po vojně?

Nastoupil jsem do Závodů průmyslové automatizace v Čakovicích. Jeden kamarád tam pracoval a vyráběly se zde sálové počítače. To mě vždycky přitahovalo. Dělal jsem nejdříve technika na oživovně počítačů. Později jsem dokonce šéfoval softwareovému oddělení. Do toho přišla Charta 77, oddělení zrušili a začali mě dávat na různé pomocné práce.

Tehdy jste se rozhodl pomáhat druhým?

Možná mě na to přivedly vzpomínky z první třídy. Chodil jsem do jednotřídky v jižních Čechách a měl jsem tam kamaráda Pepu, který byl po obrně. Na jednu nohu silně napadal. Závodili jsme spolu na kole a stavěli modely letadel, fotili.

Začal jste pomáhat dětem?

Po chartě jsem začal docházet do Jedličkova ústavu. Už nešlo dělat moc nic jiného, působil jsem tam jako dobrovolný učitel. Měli jsme s dětmi kroužek v oboru, který se jmenoval technicko-administrativní práce. Vytvořil se docela stálý okruh lidí a žáků z různých tříd. Nejdříve jsme se zabývali hrami na osmibitových počítačích, ale časem se ukázalo, že všechny více bavilo, jak se dá programovat, jak vytvářet algoritmy. Postupně jsme se dostali k dějinám, matematice, astronomii a fyzice.

Bavilo to děti?

Dost. V roce 1987 jsme dokonce vyhráli přebor Prahy a Středočeského kraje v soutěži programování pro mládež do 17 let. Pro pořadatele to byl docela šok, protože nepočítali s tím, že by mohly uspět handicapované děti, nebylo to na to vůbec přichystané. Ve finále na Slovensku jsme se neumístili. Pořadatelé byli soutěžícími na vozíku vyvedeni do té míry, že ve zmatku nám omylem ve finálovém kole vykopli napájení. Počítače ještě nebyly nijak zálohované.

Tenkrát nebyla vůle ukazovat postižené lidi na veřejnosti.

Právě. Jedličkův ústav měl jisté výhody a výjimečnost, a to oběma směry. Fyzické postižení většinou dojímá, proto ústav měl peníze a podporu, na druhou stranu nebylo možné, aby děti byly třeba v průvodu a už vůbec ne pod praporem ústavu. Komunisté takovou demonstrativní podporu nesnášeli, viděli ve všem jinotaj. Podobně třeba nesměla do průvodu pohřební služba.

Posílila vás tato zkušenost?

Uvědomíte si, že sentiment a ostych má v sobě také čertovo kopyto, které spočívá v tom, že pomáhající profese vás staví do nadřazené role. Například už 20 let pořádáme výroční setkání v Agentuře ProVás. Pozval jsem jednou děti z Dejlova ústavu. Tři nevidomí zahráli na kytaru. Jejich vedoucí mi udělal scénu, že je to podraz, když jsem ho neupozornil, že bude hrát i Štěpán Rak. Připadal mi, že má děti jako beranidlo. Nechtěl si dát vysvětlit, že tu kytarový virtuos ani my přece nejsme proto, abychom se dětem smáli, že toho tolik ještě neumí.

Co jste dělal po převratu, vrátil jste se ke své profesi?

Zůstal mi kroužek kamarádů, většinou na vozíku, kteří byli bez šance podnikat. To mi nebylo jedno. Jeden z nich získal prostor v Rybné ulici za netržní nájem. Bývalá truhlárna, vybydlená už před převratem, potřebovala masivní rekonstrukci a žádná banka nepůjčila. Tak jsme s mými penězi rozjeli prodejnu a zkušebnu zdravotních pomůcek. Podnik se rozšiřoval a nakonec zaměstnával ke třiceti lidem se zdravotním znevýhodněním. A funguje samostatně dosud, i když její iniciátor před lety zemřel.

Tak jste začal zaměstnávat lidi se zdravotním postižením?

Ano. Smyslem bylo, aby, kdo na to má, mohl také podnikat. S ostatními jsme se snažili, aby buď někde práci dostali, nebo aby pracovali s námi. Nechtěl jsem žádnou hladovou zeď, nechtěl jsem, aby naše činnost byla založená na sentimentu a charitě. A také aby nás to bavilo. Příkladem je galerie historických plakátů, která není podnikem „invalidů", ale reprezentační výstavou, kterou opakovaně zařazují i zahraniční bedekry, ve kterých si nelze objednat reklamu.

Jaké další činnosti mohou vykonávat?

Dávám přednost tomu, aby zaměstnanci byli v kontaktu s lidmi. Jedno nevidomé děvče přepisovalo mluvené slovo, další vozíčkář kontroluje webové stránky, ale to jsou výjimky domácích pracovníků. Někteří prodávají originální pojednání o orloji a pragensia na Staroměstské věži, další pracují v telefonní ústředně, máme prodejnu včelařských potřeb v Přerově, muzejní kavárnu v Roztokách, vylepujeme plakáty pro kulturní účely, prodáváme historické sklo v naší galerii Tuzeks. Patří sem obchůzková kontrola pražské kolektorové sítě, šatnářské služby v Senátu. Činnosti jsou pestré, prostě Ferda mravenec, práce všeho druhu.

Komu pomáhá vaše společnost sehnat práci?

Občas se stává, že přijde někdo, kdo byl léta na drogách nebo má jiný sociální handicap. Zaměstnali jsme například bezdomovce, kterého před pár lety zapálili nějací grázlové v Barandovském lese. I když se z toho dostal, musel by se vrátit na ulici, neměl nic odpracováno, a tím žádný nárok na invalidní důchod. Pracoval u nás ani ne rok jako noční vrátný a našel si pak podobné místo jinde. Celkově se ukázalo, že s bezdomovci to moc nejde.

Proč?

Chcete-li, aby vše fungovalo podle zákona, budete neustále narážet. Jak ho budete vyplácet, když nemá konto? Dostat peníze jednou za měsíc? Tam až nedohlédne. Už to, že se někdo stane bezdomovcem, je známkou jeho sociální zraněnosti a ztráty sociální kompetence. To, že ztratil zaměstnání a zůstal bez střechy nad hlavou, je samo od sebe velkým problémem, tudíž jeho zaměstnání je prakticky vyloučené.

V čem?

Člověk se na ulici neobjeví z čistého nebe, je to proces, a když se tam octne, neví si rady. Okradou ho, nemá se kde umýt. Jestliže mám říct, za co se má společnost stydět, je to za tohle. To, že se lidé nemají kde umýt, že více než 200 lidí je na jednu sprchu, neomluvíte nikde. Také z toho vznikal projekt Nejdřív střecha.

Jak vás myšlenka napadla?

Uvědomil jsem si, že když se člověk octne na ulici s igelitkami, je vyhozený z drážky. Neumí si o věci říct, když někam jde, vyhodí ho. Prudce se jeho komunikační schopnosti zhoršují, je to volný pád. Nedosáhne na dávky v hmotné nouzi, protože jsou vázané na místní šetření, ani neví, kam má jít. Zkusili jsme, že každý bude mít měsíc, dva gratis a bez podmínek zaplacenou noclehárnu nebo azylový dům. Přes neziskovou organizaci Naděje mu také pomohou pracovníci se zajištěním podpory, kontakty na rodinu, dalších možností práce nebo ubytování.

Jaké mají možnosti ubytování?

Hermes za dvacet korun za přespání je na Vltavě, protože městské části jsou neochotné podporovat azylové ubytování na svém území. Potom jsou noclehárny po třiceti korunách za noc, azylové domy za 120 korun, to už je docela komfort. Po roce se ukázalo, že šestapadesát procent lidí se z toho dostalo. A je neuvěřitelné, že po zhruba třech týdnech pobytu. U ostatních dílem nemáme odezvu a dílem víme, že se to nepovedlo. U některých je jasné, že se to nedá tak jednoduše napravit. Lidé jsou v různých fázích zmatenosti, v šoku, ve vzdoru ,nebo dokonce v rezignaci. Statistiky říkají, že potřebují třikrát tolik času na návrat ve srovnání s dobou, kterou strávili na ulici.

Plánujete další aktivity v tomto projektu?

Po roce zkušeností rozšiřujeme nabídku i na páry, rodiny a další města. Lidé nám posílají peníze. Režii platím extra, aby příspěvky od lidí šly pouze a jenom na ubytování. Pozitivní je, že se nesetkávám s negativní reakcí. Ačkoliv s bezdomovci je spojeno dost pověr, například že jsou to samí opilci, že si za to mohou pouze sami a podobně. Také je hodně lidí na ulici takříkajíc už jednou nohou. Stačí strašně málo, bojují s nájmem každý měsíc. Ale důsledky si společnost neuvědomuje.

V jakém smyslu?

Je jednoduché takového člověka vyhodit z bytu. Lepší by bylo ho přesunout do něčeho skromnějšího, pokud to vůbec jde. Když neplatiče vystěhujete, jenom zdánlivě ušetříte, ale jen na úkor celé společnosti. Když skončí rodina na ulici, pak jedno její dítě stojí v ústavní péči asi pětatřicet tisíc měsíčně. Jednám nyní s Prahou 12, která je tomu nakloněná všímat si, kdo žije na hraně.

Naplňuje vás vaše práce, nemáte někdy deziluze?

Doby, kdy si člověk myslel, že život je jeden velký orgasmus, vás v podnikání rychle opustí. Jakmile něco začnete dělat, patří k tomu překážky. A překážky jsou k tomu, abyste je překonali, nebo šli jinudy. Když s tím žebřiňákem dál do lesa už nemůžete, musíte vycouvat. Podnikání je svým způsobem permanentní krize, ale ne trauma. Většina se nepovede, ale to, co se povede, stojí za to. S prvním partnerem také nejste celý život.

Máte nastavená pravidla, která vám vyhovují?

Člověk hledá, aby se nezbláznil a nevěnoval moc času obstarávání a provozu. Když děláte s lidmi s různými handicapy, nesmí to být milenectví v bedně. Má to být já pán, ty pán. Nedělám jim rodiče a oni nemůžou být moje děti. Mám podmínku, a to je oboustranná ochota k vstřícné komunikaci. Když něco nejde, nevadí, ale vadí, žes to neřekl.

Co vás baví dělat?

Rád černobíle fotím. Dále potom historie a společnost vůbec. Českou astronomickou společností, jejíž jsem členem, jsem byl pověřen vedením skupiny pro historickou astronomii. Naší chloubou je Keplerovo muzeu v Karlově ulici. Navrhli jsme ho a realizovali spolu s Českou astronomickou společností. Jeho provoz zajišťují naši zaměstnanci.

Proč jste zvolil zrovna tento dům?

Je to jediné pražské místo, které se zachovalo z doby, kdy Kepler v Praze pobýval. Je to na začátku Karlovy ulice. Prochází tam sice velký shluk lidí, ale sám od sebe tam málokdo zajde. Cizinci si to většinou vyberou jako téma, jezdí studenti z Ameriky i Evropy. Z českých škol výrazně méně. Je mi samotnému divné, že skoro devadesát procent návštěvníků jsou cizinci.

Proč muzeum vzniklo?

Souvisí to i s naší kulturou. Těžko najdete v dějinách Čech vědce, který by něčeho tak významného pro vědu vytvořil, jako byl Johannes Kepler. Napsal zde více než dva tucty pojednání, dvě z těchto knih jsou dosud pokládány za základní díl z hlediska historie vědy.

V Roztokách máte meteorologickou stanici, jak jste na to přišel?

Také to mě baví a v Roztokách nic takového nebylo. Těší mě, že meteo stanice má na webu tisíce návštěv každý měsíc. Je to americký výrobek a sděluje se slušnou fyzikální věrohodností základní i detailní situace. Teplotu, vlhkost, srážky, rosný bod, hustotu vzduchu, poryvy větru a další. Každý se může také podívat, jaké naměřené hodnoty byly v minulých dnech, měsících. Pokud vím, v Čechách je dost fandů, kteří si něco podobného pro veřejnost také dělají.

Čtěte také: Jan Kadlec: Cílem by se mělo stát, aby nikdo nemusel žít bez střechy nad hlavou