„Chodí sem lidé, kteří mají rozsáhlé sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky,“ líčí Rezek, jenž se vedle toho dále stará o obchod s modely vláčků v Klimentské ulici.

Tenhle stánek je už legendou. Jak jste se na Masarykovo nádraží dostal?
Původně jsme stáli blíže kolejí. Tam, kde je dnes zazděný průchod. Jelikož jsem se znal s člověkem, který prostory v polovině 90. let pronajímal, tak jsme se dohodli. Jenže jak už to tehdy chodilo, někdo na vyšším postu se dohodl s majitelem lahůdek, takže jsme prostory museli uvolnit. Asi po roce své existence jsme se přesunuli na místo, kde jsme teď. Dřív zde byly telefonní budky.

Vy jste předtím pracoval u dráhy?
Ano, deset let jsem fungoval jako úředník na severozápadní dráze.

Kudy vedla vaše cesta k tiskovinám?
V mém raném dětství, koncem 50. let, vyšla kniha od profesora Honse, která se jmenovala Zelená, nasedat! V ní bylo podrobně, ale zároveň velmi čtivě popsáno fungování železnice, což je dost složitý technický i organizační systém. Bylo to napsáno tak, že to i dítě dokázalo pochopit, pokud nebylo úplně hloupé. Úplně náhodou jsem si ji vypůjčil v knihovně a vzápětí jsem se začal zajímat, jestli podobné literatury není víc. Chytlo mě to – jako ostatní třeba Rychlé šípy.

V rodině jste neměl železničáře?
Rodinná vazba také přispěla, protože strejda byl strojvedoucím. Shodou okolností jsem v roce 1958 byl na letním táboře v Líšnu u Benešova a tam absolvoval exkurzi do železniční stanice Bystřice u Benešova. Poprvé jsem se dostal do dopravní kanceláře a na stavědlo. Co jsem si přečetl v té knize, jsem viděl osobně, což byl zážitek. A ještě zmíním spojovací moment k modelům. Když máma chodila nakupovat do Bílé labutě, tak mě opřela o zábradlí v mezaninu, kde bylo velké kolejiště. Tam jsem stál a koukal. Táta zjistil, že v tehdejším domě pionýrů v Karlíně je kroužek železničního modelářství, tak mě tam přihlásil. To byl rok 1961. Chodil jsem tam až do maturity.

A pak už jste zhmotnil své sny.
Když jsem přišel z vojny, tak jsem se do spolku krátce vrátil. Za čtyři měsíce zemřel jeho vedoucí a já to po něm převzal. V té době se stavěla stanice techniků na Julisce a když se dostavěla, tak tehdejší ředitel pionýrského domu chtěl mít veškerou techniku právě tam. Chtěl po mně, abychom naše kolejiště přestěhovali z Karlína na Julisku. A to nešlo, protože nebylo stavěné na stěhování. Já jsem na ně nechtěl vzít sekeru, tak jsem odešel.

Jak do toho zapadá vaše podnikání?
Dráha mě bavila odjakživa. Na ekonomce jsem studoval veřejné stravování a cestovní ruch a potom jsem deset let pracoval u dráhy. Když spojíte obě věci, dostanete se na jídelní a lůžkové vozy. A když přišel listopad 1989, tak jsem odešel ke sboru ozbrojené ochrany železnic, kde potřebovali ekonoma. Tam jsem fungoval tři roky jako ekonomický náměstek. Potom oddělení spadlo pod vnitro, tak jsem odešel, protože se tam hrnuly samé staré struktury. V té době si na mě vzpomněl kamarád, který měl krám ve Zlaté uličce, a já mu začal vypomáhat. Ale po třech letech jsme ho museli zavřít. Narazil jsem na inzerát, že se uvolnil nebytový prostor, a já jsem si řekl, že do toho půjdu na vlastní pěst a začnu prodávat modely.

Kde jste je tehdy bral?
Především jsem měl nějaké zásoby doma. Tržní situace byla tehdy taková, že se prostě kupovalo, co bylo. Když jsem se podíval, kolik jich doma mám, tak jsem si říkal, co s tím budu dělat. Stejně tak s literaturou. Začínal jsem s prodejem vlastních zásob. Měl jsem toho dost a fungovalo to. Protože na trhu nic nebylo. A funguje to pořád, i když samozřejmě v docela jiných podmínkách.

Když se člověk podívá na ceny, tak modelářství musí být velmi nákladný koníček.
Modely jsou drahé, technicky jsou úplně jinde, než byly tenkrát. Ale když to přepočítáte s tehdejší a dnešní průměrnou mzdou, tak zjistíte, že to je v relaci. Je to hodně peněz, samozřejmě, ale ten poměr k průměrné mzdě vychází pořád stejně. A čeští zákazníci jsou ochotní za to ty peníze dát, třeba Němci jsou daleko větší skrblíci. Přitom Německo rozhoduje, většina věcí se vyrábí tam a v Norimberku je největší hračkářský veletrh v Evropě. Ale pokud jde o peníze, jsou Němci velcí šetřílkové.

Pojďme k vaší klientele. Mám správný dojem, že jde o relativně konzervativní skupinu lidí?
Ano, to se projevuje i na těch jízdních řádech. Samozřejmě, že vyhledání spojení je rychlejší na internetu, ale chodí sem lidé, kteří mají sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky. Dokonce jeden má ještě z monarchie od roku 1887. Spousta lidí to bere jako literaturu a prostě si to prohlíží: jak vlaky jezdily, jak se měnily jízdní doby. Pokud jde o železniční literaturu obecně, tak je dnes úplná inflace titulů. Já jsem si před pár lety dal práci a zkusil jsem spočítat, kolik toho vyjde za rok. O železnici jsem napočítal přes šedesát knih. Skoro každá lokomotivní řada má monografii. To dříve neexistovalo. A prodá se to. U knih je ovšem zřetelně znát posun od textů k obrázkům.

A co periodika?
U železničních časopisů prodej klesá. Jsme tak na čtvrtině objemu ve srovnání s dobou, kdy jsem začínal.

Jak vidíte budoucnost svého oboru?
Když se na norimberském veletrhu bavíme s německými výrobci, kteří rozhodují, tak tvrdí, že je vidět pokles zájmu. O modely se prý zajímají čím dál starší lidé. Příznivci modelařiny prostě vymírají. Periodika už jsem zmiňoval, ale pokud jde o knihy, těch vychází více. Také prodáme méně exemplářů od jednoho titulu, ale pořád je to velmi slušné.

A budoucnost vašeho stánku?
Těžko odhadovat. Budova nádraží je v rekonstrukci, která se postupně přesouvá. Máme standardní tříměsíční výpovědní lhůtu. Většinou ti, kterých se to týká, se vše dozvědí až jako poslední.