„Představte si, že byste byla ležící senior. Psychicky zdravá, ale už by vám nesloužily třeba právě nohy. A já bych byla s vámi na pokoji. Nohy bych měla v pořádku, ale hlava by mi nefungovala. Hrabala bych se vám ve věcech, nadávala vám, od rána do večera si zpívala. Z toho byste se zbláznila,“ popsala Pražskému deníku Pavlína Tonarová, vedoucí pracovníků v sociálních službách z Domova Pod Kavčí Skálou v Praze-východ.

Nahlas tak vyslovila to, co dlouhodobě trápí většinu ředitelů domovů seniorů. S tím souhlasí i Eva Kalhousová, ředitelky Domova pro seniory Elišky Purkyňové v Praze 6.

Každý třetí senior trpí demencí

„Moc se o tom veřejně nemluví, ale nás to tíží. Přibývá lidí trpících různými typy demencí. A my je nemáme kam umisťovat. Alzheimer, Parkinson… Takové diagnózy jsou s přibývajícím věkem skoro u každého třetího seniora. Tito lidé potřebují speciální péči. Utíkají nám z domova, nejsme schopni je zvládat,“ varuje ředitelka Kalhousová.

Kam umisťovat seniory s demencí, to řeší i Václav Brácha, ředitel Domova Pod Kavčí Skálou. V zařízení s 55 obyvateli je přitom vytvořeno téměř rodinné prostředí.

„Z ekonomického hlediska to ale výhodné není. Jsme blízko Prahy a ve Středočeském kraji, kde žije nejvíce obyvatel, by mohla být kapacita větší až o dvojnásobek. Právě i s ohledem na zvyšující se množství obyvatel s různými typy demencí – například s Alzheimerem, se poptávka po této službě neustále zvyšuje,“ řekl Pražskému deníku ředitel Brácha.

Vedoucí pracovníků v sociálních službách Pavlína Tonarová vysvětluje, že u „poruch hlavy“ personál nikdy neví, co dotyčný udělá. „Proto je potřeba, aby tito lidé byli v tzv. domovech se zvláštním režimem, ale těch je žalostně málo.“

Rodiny diagnózu zamlčují

Protože si rodiny se svými příbuznými, kteří trpí demencí, už neví rady a nemají je kam umístit, stává se, že rodiny tuto nemoc před nástupem do domova seniorů často zamlčují.

„Bohužel je to realita… Ale stávat by se to rozhodně nemělo. I u nás v domově máme klienty s demencí, ale přijali jsme je, když ještě tuto nemoc neměli diagnostikovanou. Máme psychiatra, který pomocí medikace dokáže těmto lidem pomoci, aby měli kvalitní život. A naštěstí máme stálý personál, na který jsou tito lidé zvyklí. Nenarušují tak kolektivní soužití,“ popisuje Tonarová, která ve svém volném čase pracuje v Reminiscenčním centru.

„Lidé s demencí si často nepamatují, co měli k obědu, ale vybavují si přesné detaily z dětství, dovolených… Takže i když u nich už nefunguje krátkodobá paměť, vzpomínky jsou velmi živé. Důležité je takto pracovat ale nejen se samotným seniorem, ale i s jeho rodinou. Ta ho najednou díky tomu začne vnímat jinýma očima. Ne jako toho nemohoucího, o kterého se musí starat, ale jako člověka, který toho v životě hodně dokázal a zažil.“

Během pandemie senioři trpěli samotou

Dalším velkým problémem, se kterým se domovy seniorů potýkají, jsou manipulace ze strany rodiny. „Příbuzní často manipulují s penězi našich klientů. Místo, aby za seniora zaplatili, peníze si nechají a na nás pak ještě posílají stížnosti. A jejich řešení nám zabírá spoustu času, který bychom jinak mohli věnovat klientům,“ popsala ředitelka Kalhousová.

A domovy seniorů potrápil samozřejmě i covid. „V době covidu jsme nemohli přijímat nové klienty. Ale teď zase příjem urychlil. V léčebně dlouhodobě nemocných bylo spoustu seniorů, takže na nás byl tlak, abychom přijali co nejvíce klientů,“ vysvětlila Kalhousová.

Náročné období to bylo i pro ředitele Václava Bráchu. „Testování před přijetím a následně povinnost jít do izolace bez možnosti stýkat se při adaptaci na nové prostředí s rodinou, zákaz návštěv, zákaz vycházení z domova, zprávy o hrozbě covidu v zařízeních sociálních služeb… Snad už je to nejhorší za námi,“ věří ředitel.