Menší drůbežářství provozovala v Libuši, která tehdy byla malou vískou za Prahou. „Měli jsme velkoobchod, tatínek jezdil po světě a sbíral husy, bratr byl autodopravce, tak jezdili spolu,“ vypráví paní Anna. „Měli auto s podsadou a do toho husy sbírali. Na dvoře jsme měli asi šest ohrad, do kterých se to pak dávalo,“ dodává. Do každé ohrady se vešlo dvacet hus. „Babička s maminkou je přikrmovaly i šiškami. To byly husy, to pak bylo něco,“ vzpomíná.
Když byla drůbež vykrmená, přišel její čas. Škubačky se sháněly po celé Libuši. „Jako malá jsem lítala jsem po vsi a říkala ženským, že zítra se škube. Přišlo deset ženských škubat a třídit peří,“ říká. „Na klín si daly zástěry a škubaly. Při práci si zpívaly, chodila jsem mezi ně ráda, na to se nezapomene,“ dodává.
Husa se zabila, když visela nad žlabem hlavou dolů. Krev se chytala do žlabu. Z mrtvého zvířete se využilo téměř vše. Cenným artiklem bylo peří. To se rozdělovalo na prachové, které vykupovali ve sběrně a pak se prodávalo dále a vyráběly se z něj například peřiny. „Peří mělo cenu,“ vzpomíná paní Anna.
Velká brka na křídlech museli škubat muži, jemná ženy. Ta velká pak šla například na mašlovačku. Nevyužily se jen pařáty s blánou a hlava. Vykupoval se i hnůj. Čisté oškubané husy se pak pokládaly na vozík a odvážely se do Prahy. „Se sestrou a bratrem jsme jim ovazovali krky, aby se lidé od krve neušpinili. Do Prahy se pak prodávaly krásné husy jako malované,“ říká.
Nouzi o maso tak za války její rodina rozhodně neměla, občas jim totiž nějaká husa zbyla. „Milovala jsem husí krev, ta byla vynikající. Ráda jsem měla i husí stehno,“ říká. Na svačinu do školy pak nosívala chléb s husím sádlem. „Spolužáci z města často neměli nic, tak jsem jim dávala kousnout,“ vypráví.
Nedlouho po válce ale zpracování hus skončilo. Rodinný podnik zlikvidovali jiní menší podnikatelé a ty později zabrali komunisté. „Přešla jsem do drůbežářských závodů do odbytu, kde dělal i tatínek. Pracovaly tam celé rodiny, které chovaly husy,“ říká.
Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.
