Osmiletá Kristýnka z Prahy 5 má poruchu porozumění a snížený intelekt. Je jednou těch, která doplácí na distanční výuku.
„S naší paní učitelkou od dob domácí výuky válčíme, dochází k takovým žabomyším válkám. Přestože se s dcerou poctivě učím, tempo je na ni moc rychlé. Když jsem to paní učitelce vysvětlovala a snažila se najít řešení, nikdy mi nevyšla vstříc. Pak poslala slovní hodnocení, které mě opravdu urazilo,“ popsala Pražskému deníku maminka Kristýny Pavlína Malínská.

Navíc zažádala o individuální studium, jelikož má další dvě děti, ale jen jeden počítač. Ani v tom jí škola nevyhověla. „Už jsem byla za ředitelkou školy, se kterou jsem probírala chování paní učitelky. Bez výsledku. Jedinou možnost už vidím v podání stížnosti na inspekci.“
Dvě desítky stížností
Tato instituce řešila v minulém roce dvě desítky stížností, které se týkaly distanční výuky.
„Většinou šlo o rozsah výuky. V některých případech byly stížnosti na to, že škola žáky přetěžuje, v jiných zase na to, že škola realizuje výuku v distančním režimu jen zcela minimálně, například že vede výuku online jen třeba hodinu denně a žádné jiné distanční vzdělávací úkoly žákům nezadává, nebo stížnosti na to, že škola pošle v pondělí seznam úkolů na celý týden bez dalšího kontaktu s žáky,“ vyjmenoval nejčastější prohřešky náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Některým žákům a studentům domácí výuka vyhovuje. Mohou později vstávat, často při testech dohledávají informace na internetu. Děti jako druhačka Kristýnka jsou však podle Kláry Horáčkové z katedry pedagogiky z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v nevýhodě.
„Ve velké nevýhodě jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, především ti s poruchami učení, ale i další, kteří v domácím prostředí nedostanou dostatečnou odbornou péči a jejich potíže se bez kompenzací zhoršují,“ vysvětluje Horáčková.
Nedostatek sociálního kontaktu
Podle učitele dějepisu Vladimíra Zápotočného mají často žáci během domácí výuky problém se soustředěním. „K tomu se pravidelně přidávají i problémy s výpadky internetu. Žáci se tak hodně věcí musí učit sami. Ze zkušenosti vím, že jim učitelé dokážou látku zpravidla vysvětlit jen z půlky, zbytek musí dohnat samostudiem.“

Podle učitele Petra Vrchoty ze ScioŠkoly klade distanční vzdělávání na děti nároky v tom, aby se rychle naučily přizpůsobit změnám a aby si uměly vhodně naplánovat svou práci a následný volný čas.
„Někdy je pro ně také náročné porozumět zadání úkolů. Potom do hry často vstupují jejich rodiče. Jako vůbec největší úskalí vnímám nedostatek sociálního kontaktu. Ačkoli si některé děti našly způsob, jak zůstat v kontaktu se spolužáky přes digitální aplikace i mimo školní rozvrh, je poznat, že osobní kontakt to plnohodnotně nahradí jen stěží,“ vysvětluje Vrchota.
Boj se stereotypem
Situaci vnímá stejně i Klára Horáčková. „V těchto případech se osvědčuje jednoduchá socializační pomoc například nechat žákům otevřenou virtuální učebnu na tzv. přestávku aby si mohli popovídat spontánně alespoň trochu jako o přestávce ve škole, aby veškerý kontakt nebyl jen řízený a formální.“

S distanční výukou se musela vypořádat i Klára Řešátková, která učí na ZŠ v Chýni v Praze-západ. Podle ní je největším úskalím domácí výuky stereotyp.
„Žáci celou hodinu sedí u počítače, je velmi těžké udržet jejich pozornost. Ve třídě jsou zvyklí během hodiny měnit formu práce, ale u počítače je to velice obtížné. Další břemeno visí na rodinných příslušnících, kteří jsou prodlouženou rukou učitele. Žáci v mladším věku ještě nejsou schopni samostatné práce, potřebují dohled a okamžitou zpětnou vazbu,“ vysvětluje pedagožka.
Lákadlem byl počítač
A dodává, že se děti na domácí výuce snažila motivovat s příslibem nového dobrodružství. Do hodin se tak hlásily zprvu natěšené.
„Bylo to pro ně nové, neokoukané, mohly pracovat s počítačem, který je pro ně největším lákadlem. Postupem času však byly unavenější. Práce doma je příliš nebavila, dychtily po kontaktu se svými spolužáky a kamarády.“