O tom, kdo přišel jako první s nápadem uspořádat v Praze diskotéku, panují mezi tehdejšími protagonisty spory. Jisté je, že si Pavel Černocký i Jan Beneš přivezli inspiraci ze zahraničí a Pražané se mohli pustit do nezvyklé zábavy na konci 60. let.

„V té době jsem pracoval v Music F Clubu (nynější Futurum, pozn. red.) a navrhl jsem, aby se něco podobného, co jsem viděl v londýnském Watfordu, provozovalo v Praze. Nikdo mi nevěřil, že přijdou lidi a budou na hudbu z desek tancovat. Tehdejší šéf mi řekl, že si všichni budou myslet, že nepřišla kapela a tohle je náhražka,“ zavzpomínal v rozhovoru pro Pozitivní noviny DJ Jan Beneš.

Sám si vyrobil i světelné efekty. Reflektory však na konci první diskotéky začaly hořet. „Pódium i část sálu se na závěr zahalily do bílé mlhy, do které zářily barevné reflektory. Dav tento tehdy zcela neznámý efekt obdivoval a na příští diskotéce ho postrádal,“ popsal Beneš.

Jeho kolega Pavel Černocký zase produkoval svou první diskotéku společně s Miloslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem. Odehrál ji 3. listopadu 1967 v klubu Olympik, kde nyní sídlí Studio Ypsilon.

Burzy a známosti

Komunistický režim vzal jakožto celosvětovou zábavu diskotéky na milost. Kladl ovšem důraz na to, aby stěžejní část tvořila hudba interpretů československých, případně ze spřátelených zemí. DJové museli předem předkládat ke schválení seznamy skladeb a štempl potřebovali i oni sami, aby se mohli touto profesí živit. Zkoušky se skládaly v Pražském kulturním středisku. „Vyplňovaly se úsměvné dotazníky, a to i z oblasti vážné hudby a ideologických záležitostí,“ vylíčil jeden z tehdejších DJů schovaný za přezdívkou Azu.

I přesto všechno se na repertoár dostala také západní tvorba, která byla u řady Pražanů hlavním důvodem k návštěvě. Nebylo totiž příliš jiných možností, kde si hity poslechnout. Nejtěžším úkolem každého DJe proto bylo sehnat ty správné desky. „Bylo potřeba mít mnoho známostí na lidi, kteří měli zase jiné známosti v zahraničí a dokázali nějakou muziku přitlačit,“ zmínil Azu.

Stěžejním obchodním místem však byly burzy. Ty se konaly vždy v neděli dopoledne například u Alcronu, ve Španělské ulici, na Letné či na Kampě. Místa se střídala a informace se předávaly šeptandou. Singl vyšel průměrně na sto korun, což byla asi polovina odměny, kterou DJ oficiálně za večer dostal.

Jak vydělat na desky

„Když chtěl občas někdo něco na přání, tak to nebylo zadarmo. Veksláci a jiní experti se chtěli zviditelňovat a ukázat, že na to mají. Takže DJ dostal bokem za písničky na přání a vzkazy do mikrofonu mnohem víc, než kolik byl jeho honorář,“ vysvětlil Azu.

Diskotékám se dařilo především v centru metropole. Tančilo se v Déčku a Na Valdeku na Vinohradech, v Srdíčkách na Masarykově nádraží, Zlaté Huse a Jaltě na Václaváku či v pasáži Alfa. Existovala i místa, jako byl T-klub na Jugmannově náměstí v Praze, kde se scházeli především gayové a lesby. V 80. letech v prostorách klubu fotila Libuše Jarcovjáková, které se tak podařilo na fotografiích zachytit uvolněnou atmosféru té doby. Její fotky, které publikovala teprve před několika lety, letos zaznamenaly úspěch na francouzském festivalu Rencontres d’Arles.

Alternativní sídliště

„Periferie“ patřila klubům a kulturním domům, kde vystupovali folkaři, jazzrockeři a pankáči. „Sídliště se chtělo humanizovat, mocipáni měli pocit, že tam musí vznikat nějaká kultura. A tak vznikla jakási tamější kultura,“ řekl Milan Knížák v seriálu o bigbítu.

Legendární koncerty se konaly v kulturácích na Opatově, Novodvorské, Ládví, ve Strašnicích či Edenu. Výjimkami v centru byla třeba Baráčnická rychta na Malé Straně a Sedmička na Strahově. Klub s bondovským jménem 007 byl založen v srpnu 1969 v areálu kolejí. Na konci 80. let byl kolébkou českého rocku, začínaly tu kapely Laura a její tygři a Psí vojáci. První koncert zde odehrála kapela Visací zámek.

Underground měl dveře otevřené i ve zmíněném Music F Clubu. Pod taktovkou Ivana „Magora“ Jirouse hostil v roce 1968 párty, na níž hrála Primitives Group a publikum pravidelně skrápěly proudy vody. O rok později tamtéž debutovala kapela The Plastic People of the Universe.

Za rokenrol do dolů

Ne vždy však komunistický režim přál uvolněné zábavě mladých. V říjnu 1957 ukončila rokenrolovou zábavu ve vinárně v Mánesu veřejná bezpečnost. „Výstřední chování, ještě výstřednější tanec, hulákání do mikrofonu, divoká hudba nahraná na magnetofonovém pásku – tak vypadala radovánka výtržníků. Právem budila pohoršení občanů,“ hlásala tehdejší Večerní Praha.

Pět ze zhruba dvaceti zadržených putovalo po týdnu ve vazbě před soud. Ten jim uložil za trestný čin výtržnictví tresty od deseti do dvaceti měsíců. Dvojice pořadatelů večírku je strávila ve vinařické a pankrácké věznici a kladenských dolech.