Že deskové hry nejsou jen pro ty nejmenší, bylo patrné hned po chvíli, co jsem vstoupila do Tyršova domu. Skupinky studentů, třicátníků i čtyřicátníků okupovaly stoly, na kterých byly deskové hry. Ale ne ledajaké. O devadesáti devíti procentech her jsem vůbec netušila, že existují.

Jednou z nich byla i hra Renju. „Je to japonská hra, která je stará přes čtyři tisíce let. V podstatě to jsou takové složitější piškvorky,“ vysvětlil mi jeden z organizátorů Vladimír Nipoti.

Jelikož mi piškvorky nikdy moc nešly, raději jsem se přesunula k dalšímu ze stolů. Zde bylo několik „testovacích“ her. Jsou to hry, které ještě nejsou oficiálně vydané, ale jejich autoři o to usilují.

„Na Deskohraní dostávají šanci na prosazení i nové hry. Jejich autoři je na festivalu prezentují, návštěvníci mají možnost ohodnotit, jak se jim hra líbila. Tu nejlepší pak vydáme,“ přiblížil koncept vzniku nových her organizátor Deskohraní Jakub Těšínský.

Hmatové knížky

Zajímavostí na festivalu byly i hmatové knížky a hry nejen pro nevidomé. Terezie Kochová z Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých mi zavázala oči šátkem. „Tady v té krabici jsou kostičky, které musíte správně dosadit do plastové nádobky tak, aby do sebe vzájemně zapadaly,“ vysvětlila mi Kochová.

Nebylo to vůbec jednoduché. Nejdříve jsem ani nevěděla, kde mám hledat krabici s kostičkami. Když už jsem ji našla, přišla další komplikace. Kostičky do sebe ne a ne zapadat. Chvíli jsem se snažila, ale celé dílo jsem nedokončila. „Vzdávám se,“ rezignovala jsem.

„Tak ještě můžeš zkusit hmatovou knížku,“ řekla mi sedmiletá Františka Kochová, která pomáhala mamince. Opět se zavázanýma očima. Po hmatu jsem poznala knížku, na jejíchž stránkách bylo Braillovo písmo. A kromě jiného i úkoly, které mi Františka předčítala.

„Který z obrazců je nejdelší?“ ptala se Františka. Rychlý pohlazením stránky jsem usoudila, že: „Tento!“. „To ne, ještě je tam jeden delší,“ opravila mě Františka. Během dalších úkolů už jsem byla pozornější a otázky jsem zodpovídala správně.

Než jsem si však zvykla na to, že se musím spoléhat pouze na hmat, chvíli mi to trvalo. Stejně jako mladému páru, který hrál Tablut, hru pro nevidomé. „Musíte se ty figurky pořádně dívat,“ radila Terezie Kochová. Mladý muž si začal sundávat šátek z očí. „Ale ne očima, rukama!“ kroutila hlavou Kochová.

Deskovými hrami nezbohatnete

Možná nyní přemýšlíte nad tím, jestli se dá hraním deskových her vůbec uživit. Mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že takoví lidé opravdu existují. A překvapivě jich není málo. „Na světě jich je okolo dvou tisíc,“ říká Vladimír Daněk, bývalý profesionální hráč deskových her.

Ta špatná je, že i těch pár nejlepších Evropanů, kteří se deskovými hrami živí, nemá ani na průměrný měsíční plat. Hraní se tak může vyplatit pouze třem českým studentům, kteří mají díky svému koníčku přivýdělek kolem 150 tisíc korun.

Hraním deskových her tedy pravděpodobně nezbohatnete, ale přesto neprohloupíte, pokud zajdete na Deskohraní. Až do neděle na vás čeká plno zajímavých her, při kterých se nejen pobavíte, ale i pořádně potrápíte svůj mozek.


VERONIKA CÉZOVÁ